Evropa bez hranic míří do propadliště dějin

Každý sen skončí, když se setká s realitou. Teď přišla řada na sen Angely Merkelové o tom, že Evropu nemají rozdělovat hranice.

Ideál kontinentu bez hranic vznikl jako reakce na Evropu rozdělenou železnou oponou a při své realizaci došel nejdále v roce 2008, kdy se součástí schengenského prostoru se společnými vnějšími hranicemi stalo celkem pětadvacet států. Průchozí byly i další hranice, protože volný pohyb po Evropě platil za prioritu, kterou je správné naplňovat, pokud to je jenom možné.

Včerejší pražská schůzka čtyř zemí Visegrádu byla signálem, že teď už se dějiny vracejí nazpátek. Setkání premiérky Szydlové s kolegy Ficem, Orbánem a Sobotkou nebylo v tomto ohledu přelomem, jen připomnělo, že se něco už delší dobu děje. Šéf maďarské vlády Viktor Orbán natáhl dráty proti uprchlíkům na hranicích se Srbskem a Chorvatskem už v létě, teď ještě pokračuje na rumunské hranici. Postupně získával širokou podporu v celém regionu. V Praze předsedové čtyř vlád ještě s bulharským premiérem a makedonským prezidentem jednali o tzv. plánu B, podle kterého se po selhání ostrahy řeckého teritoria zadrátují hranice mezi Bulharskem a Makedonií na jedné straně, a Řeckem na straně druhé.

Rakousko-uherské řešení

Visegrád není znovuzrozením východního bloku, který se opět chce chránit před světem drátěnými zábranami. Spíše jde o jakési oživení Rakouska-Uherska, které se může stát protiváhou Německa. Přinejmenším to tak hodnotí německý deník Welt a rakouský Standard, když popisují, jak rakouští ministři chtějí už tento týden uzavřít hranice se Slovinskem, přes kterou propustí jen tisíc uprchlíků denně, ovšem jen v tom případě, když prokážou, že opravdu prchají před válkou. Na to reagovalo Slovinsko zpřísněním provozu na hranicích s Chorvatskem, Chorvati zase omezí příliv cizinců ze Srbska. Srbský premiér oznámil, že běžencům zakáže vstup na území svého státu úplně. Rakušané chtějí stejně jako státy Visegrádu poslat vojenskou pomoc k ochraně makedonské hranice.

Ve čtvrtek a pátek proběhne V Bruselu tzv. summit pravdy, kde se kancléřka Merkelová ještě jednou pokusí prosadit svou politiku dohody s Tureckem. Turci by napříště neměli trpět ilegální migraci do Evropské unie, zato jim Evropa přislíbí, že převezme část syrských uprchlíků před válkou. Třeba se i něco domluví, Němci však mohou čekat dohodu s ostatními členskými státy jen za příslib, že rozhodující část příchozích s Turecka si nechají sami.

Už je celkem jasné, že v uprchlické otázce Německo přestalo být lídrem Evropy a že státy na balkánské cestě začaly své potíže řešit samy. Kancléřka se bude muset praktickému rakousko-uherskému řešení přizpůsobit, plán B přinejmenším mlčky tolerovat a uprchlické kvóty předepsané členským státům snížit na úplné minimum.

Kudy povede hranice

Tak by zřejmě vypadal visegrádský happy end, nutno však přiznat, že značná část Němců by to za šťastný konec nepovažovala. Příběh ztracených snů kancléřky Merkelové proto může mít další pokračování.

V německém tisku se začaly objevovat komentáře o krachu Evropské unie, jak se projevuje v současné multi-krizi, kdy se najednou řeší uprchlíci, britské referendum o vystoupení z Unie, finanční pomoc zadluženým státům na jihu Evropy i rozpínavost Ruska.

Evropská unie se nemůže rozšiřovat donekonečna, ani se nemůže neustále prohlubovat spolupráce členských států, jak ostatně svědčí potíže společné měny a společného schengenského prostoru. Místo toho je nezbytné stanovit hranici, za kterou se už s rozšiřováním a prohlubováním nepůjde. Přirozeně existují i spekulace o tom, kde hranice pevného jádra Unie povedou. Vždycky se počítá s tím, že uvnitř zůstanou Německo, Francie a Benelux.

Všechno záleží na tom, jak velká byla iluze, ve které nejen Merkelová, ale všichni Evropané žili při dosavadním budování kontinentu bez hranic.