Vzdejme se, nic se nám nestane

Provolání osobností spjatých s listopadem 1989 (tady), výzva „Milá Evropo“ iniciativy Žít Brno (tady), předtím výzva vědců, taky výzva středoevropských intelektuálů (té dominovala polská liberální levice, ale přistály pod ní i české podpisy), ale taky jakási její juniorní obdoba (tady). V České republice v těchto dnech vrcholí dosud nevídaný petiční rej. Asi to souvisí s tím, že dnes ministr vnitra Chovanec a zítra premiér Sobotka na evropském summitu mají obhajovat tvrdou pozici české vlády a šířeji celé Visegrádské čtyřky, která odmítá povinné kvóty na uprchlíky.

Signatáři zmíněných provolání a apelů to sice neříkají explicitně, kdo ale v dané situaci vyzývá vládu, aby projevila evropskou solidaritu, nevyzývá ji k ničemu menšímu, než aby v případě potřeby na kvóty přistoupila.

Je ta nedořečenost daná chvatem při formulaci, nebo je v tom systém? Myslím, že spíš to druhé. Velkorysý nezájem o to, kam politika vymáhaná po České republice „z Evropy“ může vést, je pro naše europeisty charakteristický. Bylo to tak při schvalování Lisabonské smlouvy, při vymáhání ratifikace tzv. fiskálního paktu, při prohlasovávání různých ekosměrnic českým parlamentem. Hlavní v danou chvíli vždycky je plavat v evropském mainstreamu. Pokud to mám jako program, nemůže po mně nikdo vážně chtít, abych věděl, kam se plave. Taky mi odpadá důkazní břemeno, které by přitom vždycky měl nést zastánce změny, nikoliv zastánce statu quo.

Pokud je ale skutečně pravda, na čem se shodnou politici po celé Evropě, že totiž uprchlická krize je dějinná výzva srovnatelná s koncem studené války, nemělo by se už takové nezávazné nahazování míčků intelektuálně tolerovat. Protože v takovém případě je ve hře mnohem víc než redistribuce „jen“ 160 tisíc běženců, z nichž jen několik tisíc by skončilo tady, jak nám sugerují texty zmíněných petic. Politici na Západě vesměs předpokládají, že takhle silný příliv může trvat roky. Pak jsou ale na místě otázky, na které by všichni, kdo českou vládu a veřejnost napomínají k velkorysosti, měli hledat odpověď.

Jak zaručit, aby běženci s umístěnku k nám neutíkali zpět do Německa nebo do Švédska, když drastické škrty pro běžence v německém azylovém systému, které navrhoval spolkový ministr vnitra, zatím neprošly přes levicovou část německé vlády? Předminulý týden na zasedání ministrů zahraničí Visegrádské skupiny v Praze tuto otázku dal maďarský ministr svému lucemburskému kolegovi (Lucembursko předsedá EU) a nedostal žádnou odpověď. Třeba budou signatáři chytřejší.

Taky by měli říct, jestli odhadují, že by ubytování uprchlického kontingentu na českém území něco stálo, jestli by to bylo víc než případných 6500 eur na hlavu od Evropské komise. Ve hře jsou lidi, kteří by většinou měli problém zapojit se do české společnosti Pokud to přinese náklady (jakože ano), v jaké konkrétní rozpočtové kapitole by škrtali, aby se neprohluboval státní dluh. V podpoře obnovitelných zdrojů, v programech pro sociálně vyloučené, v kapitole na armádu?

Konečně by bylo dobré neupejpat se s odhady, kolik česká společnost v příštích řekněme 15 nebo 20 letech může přijmout běženců, a do jakého procenta bude snesitelné, aby to byli muslimové.

Pro Sobotkovu vládu byl až dosud charakteristický malý zájem o budoucnost (viz zrušení druhého pilíře bez jakékoliv další reformy důchodů). Teď, když se konečně, a třeba jenom na chvíli, chová zodpovědně, formuje se proti ní tzv. občanská společnost. Ale v jejích výzvách po nějakém strategičtějším myšlení není ani stopy.