Nadvláda fašistů. Může se to stát i tady

Na českém podzimním a vánočním knižním trhu zabodoval mj. román Nadvláda, který napsal britský spisovatel C. J. Sansom. Na rozdíl od jeho předchozích knih však není děj zasazený do tudorovské éry, nýbrž do roku 1952. Je to ale jiný rok 1952, než který známe. V roce 1940 byl britským premiérem jmenován nikoli neústupný Winston Churchill, ale kompromisní Halifax, pod jehož vedením Velká Británie uzavřela mír s Třetí říší. A během oněch dvanácti let se pak pomalu, ale jistě změnila ve fašistický diktátorský režim.

Alternativní historie tohoto druhu samozřejmě není ničím novým, jenže Sansomova Nadvláda vzbudila ve Velké Británii opravdu bouřlivé reakce. Nejen proto, že jeho autor velmi otevřeně fabuluje fiktivní životy četných britských politiků, kteří ve 30. letech projevovali více či méně otevřené sympatie k nacismu (což pak vedlo mj. k Mnichovu), ale vůbec už tím, jak vystihnul Británii a její obyvatele pod diktátorskou vládou.

„Tady se to stát nemůže.“ „To by u nás přece být nemohlo.“ Právě takto lidé nejčastěji reagují na podobné příběhy, které (stejně jako ten Sansomův) slouží i jako varování. A to samozřejmě neplatí jen o Britech. Jsme evidentně přesvědčeni, že v současnosti je nástup takového režimu v západní Evropě nemožný. Tohle se přece děje leda „někde v Asii“, a jak známo, někteří lidé pokládají za „Asii“ všechno na východ od našich hranic.

Bohužel to není tak jednoduché. Žádná země není imunní vůči vzestupu stran a hnutí, jež mají autoritativní, diktátorské, ne-li přímo totalitní sklony. A v krizových situacích takové subjekty bodují, neboť nabízí snadná a rázná řešení. Stačí se podívat na dnešní Maďarsko pod vedením Viktora Orbána, které podle politologů vykazuje jasné rysy „defektní demokracie“ a postupně se mění v kvazi-autoritativní nacionalistický režim. Je pohodlné věřit, že to vše je pouze exces emotivních „skoro-balkánských“ Maďarů. Kéž by to tak bylo.

Strany či hnutí s podobnými rysy totiž zaznamenávají úspěchy všude. Silně jim v tom pomáhá přístup většiny politiků demokratického mainstreamu pravice i levice, kteří odmítají hovořit o některých kontroverzních tématech, v současné době především o otázkách imigrace či soužití s imigranty z islámských zemí. Již loňské volby do Evropského parlamentu demonstrovaly, že v řadě zemí existuje v tomto směru opravdu velká nespokojenost, a nedávné teroristické útoky ve Francii pochopitelně toto přesvědčení jen prohlubují.

Imigrace a objektivně existující potíže v soužití s přistěhovalci by měly představovat legitimní téma diskuse, ale bohužel tomu tak není. Většina politiků uvízla v pasti politické korektnosti a brání se o těchto tématech hovořit, případně problémy bagatelizují (pokud je ještě nezhoršují). Frustrovaný volič má (bohužel ne neoprávněně) pocit, že tito politici nenabízejí řešení, a tudíž se začne poohlížet po jiných stranách a hnutích.

A lze se mu vůbec divit? Politici tu jsou (resp. měli by být) od toho, aby prosazovali a chránili zájmy voličů, resp. občanů. Zákony politického trhu jsou neúprosné a volič může svoje pocity vyjádřit chováním u voleb. Vždyť i v Česku přece najdeme několik lokalit, kde existují potíže s romskou menšinou, což nepochybně přispívá k tomu, že tam boduje Dělnická strana sociální spravedlnosti, nezřídka označovaná za neonacistickou.

V téměř každé zemi Evropské unie už působí silná strana či hnutí, které lze řadit do kategorie, jež se (ač dosti vágně) označuje jako nacionalistická, populistická nebo krajní pravice. Loňské volby do europarlamentu přinesly řadě z nich ohromující úspěch. Hlavu ovšem zvedají i různí separatisté, mj. ti ve Skotsku nebo Katalánsku. Ústředním motivem politického boje už nejsou socioekonomické otázky, nýbrž emotivní „národní“ ideje.

A přesně před tím v závěru své knihy varuje C. J. Sansom, napůl Angličan a napůl Skot, velký britský vlastenec, ale současně příznivec evropské integrace. Jako největší hrozbu dneška totiž označuje vyhrocený populistický nacionalismus, jenž směrem dovnitř stmeluje, avšak směrem ven se projevuje nepřátelsky, neboť prostě potřebuje „nepřítele“. Velmi ostře Sansom útočí na skotské nacionalisty, o nichž říká, že (byť jsou mnozí z nich poctiví demokraté) pečují o „ideu národa“, ale nestarají se o blahobyt jeho příslušníků.

Politici demokratické pravice a levice se diví, jak je možné, že radikálové a extremisté bodují, ale neuvědomují si, jak silně k tomu sami přispívají. Dokud budou některé problémy (v duchu politické korektnosti) ignorovat a zlehčovat, budou pak prostor pro diskusi o nich přenechávat populistům. A pak už je opravdu jen otázka času, než taková strana i v nějaké západoevropské zemi vyhraje celostátní volby a sestaví vládu (několikrát už k tomu nebylo daleko). Občané se pak asi budou hodně divit, koho podpořili, ale to už bude pozdě.

Na závěr tak ještě citujme C. J. Sansoma, resp. jeho varování před předsudky i před těmi, kteří je záměrně zneužívají: „Za vhodných okolností může fašismus zamořit každou zemi. Přiživují ho nenávisti a nacionalismus, které už existují. Nikdo není bezpečný.“ Proto se neutěšujme, že „my“ jsme čímsi speciální a že „tady se to stát nemůže“. Vždyť už se to koneckonců nejednou stalo. A pokud si nedáme pozor, může se to stát znovu.