Světová válka. Hrozí nový konflikt v Evropě?

Na počátku dubna se v britském tisku objevilo několik prohlášení vojenských odborníků, kteří uvedli, že ačkoli britské námořnictvo prodělalo velké oslabení, pořád by dokázalo zvítězit nad loďstvem Španělska, kdyby došlo ke konfliktu o Gibraltar. Na liberální a levicové scéně to vyvolalo strašlivé pohoršení, které se ale dá použít i jako výborný ilustrativní příklad toho, že velká část evropského establishmentu ztratila kontakt s realitou mezinárodní politiky.

Často se zdůrazňuje, že Evropa má za sebou zhruba sedm dekád míru. Pravda, z hlediska států a národů na Balkáně je to dosti pokrytecké, ale budiž, pro střední, západní a severní Evropu to víceméně platí. Na toto tvrzení se pak mnohdy navazuje „posvátnou krávou“ v podobě tvrzení o zásluhách evropské integrace, resp. EU za onen stav. Ve skutečnosti je však i to dost sporné, a navíc by se mohlo velmi snadno stát, že by to mohl být právě nezvládnutý integrační proces, který by mohl významně přispět k další evropské válce.

Téma budoucí války v Evropě bylo dlouho spíše námětem pro spisovatele románů. Ačkoliv se (v souladu s posunem těžiště zahraniční politiky USA do Pacifiku) dalo pozorovat, jak se stále více zápletek techno-thrillerů odehrávalo v Asii, pořád se vyskytovaly též romány, v nichž byl popsán konflikt na starém kontinentu. Nejčastěji pochopitelně mezi Západem a Ruskem, jenže i k tomu se někdy objevily pozoruhodné alternativy.

Evropská integrace totálně selhala. Evropa čelí ekonomickým problémům, přívalu islámských imigrantů, vzestupu nacionalismu či ambicím Ruska. A uprostřed toho všeho se nalézá střední Evropa, na niž si brousí zuby hned několik velmocí, kdežto Britové a Američané znepokojeně pozorují narůstající hrozbu války. Že by souhrn zpráv z dneška? Ne, scénář románu Cauldron, který napsal Larry Bond a jehož originál byl vydán roku 1993. Deset let poté se jej dočkali též čeští čtenáři, kteří jej znají pod titulem Obchodní válka.

O rok později vstoupilo Česko do Evropské unie a román s takovou zápletkou se nejspíše jevil jen jako kuriozita. Prvotní optimismus Čechů vůči Unii se ale v druhé dekádě nového tisíciletí začal vytrácet spolu s tím, jak Evropu začala zasahovat jedna krize za druhou. Není divu, že si nejeden čtenář znovu našel cestu ke knize, která nepřestává být románem, ale jejíž předpovědi se dnes v mnoha směrech ukazují jako až strašidelně přesné.

Objevují se však i nové knihy, které pracují se scénářem válečného konfliktu v Evropě. Patrně největší pozornost médií si získal titul 2017: War with Russia, jenž byl vydán v květnu 2016 a jehož autorem je bývalý britský generál Richard Shirreff. Navzdory velké reklamě ale recenze vyznívají dost rozpačitě. Místo seriózní analýzy a prognózy je to spíše pokus o techno-thriller, a to ani moc povedený, ani moc originální, protože jen přenáší „ukrajinský“ scénář do Pobaltí. Tahle hvězda sice krátce zazářila, ale zase rychle zhasla.

Stálé pozornosti se naopak těší knihy, které píše špičkový americký analytik George Friedman a z nichž ostatně několikrát čerpaly též články na Echo24. Zejména publikace Příštích sto let a Ohrožená Evropa představují skutečně přínosné analytické a prognostické čtení, jehož autor si nebere servítky a nebojí se kontroverzí. Kniha Příštích sto let tvrdí, že se v budoucí válce proti USA a nové evropské velmoci Polsku postaví koalice dvou asijských mocností, a to Turecka a Japonska. A boje se rozhodně nevyhnou ani Evropě.

V publikaci Ohrožená Evropa (anglicky Flashpoints) pak podrobně zkoumá mj. „body napětí“ (odtud název originálu), z nichž by mohl vzejít další evropský konflikt. Ukrajina, Balkán nebo Kavkaz se asi čekat dají, ale Friedman zkoumá i napětí mezi třemi mocnostmi západní Evropy (tj. Německem, Francií a Velkou Británií) a nevylučuje konflikty mezi nimi. Je třeba dodat, že tato prognóza vznikla ještě před referendem o Brexitu.

V loňském roce pak především v USA získala značnou pozornost kniha World War 4, pod níž je podepsán respektovaný vojenský a politický odborník a publicista Douglas Alan Cohn. Ten předložil hned devět různých scénářů „čtvrté světové války“, byť řada z nich má spíš rozsáhlý regionální charakter. V každém případě se podobá Friedmanovi tím, že naprosto nemilosrdně, realisticky a současně originálně analyzuje fakta a trendy a na jejich základě sestavuje scénáře válek, které by podle něj mohly zasáhnout také Evropu.

Oba experti se shodují též v tom, že se staví skepticky k nasazení jaderných zbraní. Cohn říká, že ačkoliv se neustále mluví o doktríně MAD (Mutually Assured Destruction), mocnosti se ve skutečnosti řídí spíše principem MAS (Mutually Assured Survival), tzn. snahou válčit tak, aby i v případě porážky přežily. Od aktérů typu Islámského státu se dá pochopitelně čekat cokoliv, ovšem velmoci bývají (zpravidla) racionální hráči, a tudíž se dá (navzdory vyhrocené rétorice) soudit, že na „Bombu“ z jejich strany asi nedojde.

Harašení atomovými arzenály podle Cohna zřejmě nastane, války se ovšem nadále budou vést jenom konvenčními zbraněmi. To však vůbec neznamená, že by to byly války „malé“ a takřka neškodné, jak si někteří idealisté rádi namlouvají. Cohn předpovídá velmi intenzivní konflikty mezi hlavními velmocemi i menšími státy, a to ponejvíce na racionální geopolitické bázi, tedy na základě naprosto konkrétních motivací, zájmů a zisků.

Některé Cohnovy scénáře, např. ruská agrese proti východní Evropě a pokus Číny expandovat v jihovýchodní Asii, příliš objevné nejsou, ale jiné přinášejí pozoruhodně originální koncepce. Mezi prognózami tak figuruje mj. občanská válka v rozpadající se Číně, globální válka o vodu či konflikt s cílem ovládnout Měsíc. Cohnovy scénáře často fungují jako historické paralely či „extrémní protažení“ nynějších trendů či procesů, což se týká i první kapitoly, která provokuje už svým názvem, jenž zní „The Post-NATO War“.

Cohn předpovídá brzký rozpad NATO a EU a následné zformování několika bloků, jež budou více či méně pod kontrolou hlavních mocností. (Česká republika se nachází v bloku Německa, čímž se Cohn liší od Friedmana, který tvrdí, že integraci střední Evropy bude řídit Polsko.) To je ale jen začátek, jelikož do dění na Balkáně se zamíchá Rusko a pak Čína, která tam má (což zde není příliš známým faktem) svoje zájmy. Situace tedy brzy dospěje k válečnému konfliktu středoevropského bloku, Moskvy a čínsko-balkánské aliance.

Friedman ani Cohn samozřejmě nenapsali autoritativní konstatování ve stylu „přesně takhle to bude“. Paradoxně daleko více se takto snaží působit Shirreffova kniha 2017: War with Russia, která už na obálce nese heslo „Urgent Warning“, přestože zdaleka nedosahuje kvality toho, co předkládají Friedman a Cohn jako variantní scénáře. Všechny tři autory ale pojí skutečnost, že odmítají onu „posvátnou krávu“, resp. tvrzení, že Evropská unie představuje absolutní záruku, že se na starém kontinentu už nikdy nebude válčit.

Obloukem se tak vracíme na počátek k oněm článkům, v nichž si britští experti „dovolili“ cosi „neslušného“, a sice úvahu o válce mezi dvěma státy západní Evropy. Reakce liberálů a levice ukazují, že o něčem takovém je vlastně „zakázáno“ nejen mluvit, ale snad i přemýšlet, protože v Evropě se to nesmí. Skoro se chce ironicky podotknout, že v Evropě není další válka možná, protože ji Evropská komise zakáže nějakou další směrnicí.

Právě toto značně naivní uvažování ale vedlo k upřímnému překvapení mnoha lidí nad tím, že Rusko poslalo vojáky na Krym a východ Ukrajiny. To se přece nedělá! Zdá se, že oněch sedm dekád míru (a euforie z konce studené války) postupně zdeformovalo evropský establishment, který jaksi zapomněl, že se spory na mezinárodní scéně prostě občas řeší vojenskou silou. Tak to bylo, je a bude. Jestliže evropská integrace usilovala především o překonání tohoto axiomu, pak se snažila o holou nemožnost a musela selhat.

Také sám George Friedman loni otevřeně řekl, že Evropa už se ve skutečnosti rozpadla, neboť pozbyla svou nosnou myšlenku. O mnoho lepší situace nyní nepanuje ani v NATO, byť v jeho případě stále existuje naděje, protože se zdá, že alespoň část členů (pomalu a pozdě, ale přece) reaguje na Trumpův tvrdý tlak a zvyšuje výdaje na obranu. Přesto ale platí, že kdyby skutečně propukla krize, státy se asi budou řídit spíše národními zájmy, a to patrně i proti jiným členům Aliance, jak naznačuje onen doutnající spor o Gibraltar.

Zajisté není na místě panikařit, zbytečně vzbuzovat obavy či nenávist. Např. pohled na Rusko, jenž se v některých médiích etabloval, už hraničí s jakousi patologickou úchylkou. Strategické plánování zahraniční a obranné politiky má probíhat s chladnou hlavou. Je tedy třeba se smířit s tím, že další desítky let míru už Evropa zřejmě neprožije, a začít se připravovat na konfliktní scénáře, které by nám budoucnost mohla přinést.