Proč se daří separatistům? I kvůli zbraním z Ruska
Z moderního letiště v Doněcku se po měsících bojů stala depresivně působící hromada trosek, kdežto z příměří mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a proruskými separatisty je jen trapná formalita. Síly věrné vládě v Kyjevě se 22. ledna stáhly a přiznaly, že „teroristé“, jak se běžně říká separatistům, doněcké letiště ovládli. Značný podíl na výsledku této intenzivní bitvy mělo dělostřelectvo proruských sil (ať už je označujeme jakkoli).
Vojáci ukrajinské armády a dalších ozbrojených složek ovládali letiště od května 2014 a jejich výsledky v bojích proti separatistům nebyly zase tak zlé, což dosvědčuje mj. fakt, že tito muži dostali díky své odolnosti a vytrvalosti (a prý také díky futuristicky působícím brýlím nočního vidění) přezdívku „kyborgové“. V posledních týdnech ale separatisté zahájili tvrdou ofenzívu, které ukrajinští vojáci po jistou dobu vzdorovali, ovšem podle výpovědí přeživších je nakonec zdecimovala zničující palebná převaha separatistů.
V bojích vedených v létě a na podzim patřila hlavní role obrněné technice, zvláště tankům. To se projevilo mj. tím, že se na straně separatistů objevily i tanky verzí T-72BM a T-72B3, které jinak provozuje jen ruská armáda, což se stalo jedním z opravdu nepochybných důkazů, že do rukou separatistů směřuje i technika z Ruska. Příchod zimních mrazů a plískanic ale způsobil, že se manévrové operace poněkud utlumily a větší význam získaly poziční boje (jako právě ty o doněcké letiště), v nichž se uplatňuje dělostřelectvo.
Účinky tohoto druhu zbraně, tradičně přezdívaného také „bůh války“ nebo „královna bojiště“, se bohužel neomezují jen na nepřítele, protože zasahují i civilisty. A jak vypovídají zprávy od mezinárodních organizací, palbu na civilní objekty (a současně rozmisťování svých zbraní do obydlených oblastí) mají na svědomí obě strany. K růstu počtu civilních obětí zřejmě přispívá také oboustranné užívání kontroverzní kazetové munice.
Pokud jde o samotné dělostřelecké zbraně, ukrajinská armáda i separatisté se mohou pochlubit zdánlivě impozantním, avšak vesměs zastaralým arzenálem. Náleží do něj tažené i samohybné houfnice ráže 122, 152 a 203 mm, minomety ráže 82 a 120 mm a také samohybné raketomety ráže 122, 220 a 300 mm. Lze oprávněně soudit, že vedle techniky od dezertérů a ukořistěných zbraní získávají separatisté výzbroj i přímo z Ruska.
Pokud ale obě strany disponují typově prakticky stejným arzenálem, co dává separatistům onu převahu v palebné síle? Na tomto místě je třeba si uvědomit, že moderní dělostřelectvo nejsou zdaleka jen děla, rakety či granáty. Sebevětší účinek v cíli nemá smysl, pokud není cíl zasažen přesně nebo pokud nepřítel dokáže efektivně odpovídat. Z toho důvodu tvoří nepostradatelnou součást dělostřelectva i kvalitní systémy pro navádění a řízení palby. A právě tady je asi nutno hledat jednu z důležitých příčin úspěchů proruských sil.
Ve výbavě separatistů totiž byly zaznamenány i výkonné radary pro řízení palby, které mohou sledovat dráhy nepřátelských střel a raket a podle toho vypočítat pozici protivníkových zbraní. Dokážou však sledovat i trajektorie střel vlastního dělostřelectva a pak dodávat opravné údaje. Snímky zachycují samohybné radary 1RL232 Leopard a 1RL239 Rys a přenosný radar 1L271 Aisťonok. Kvůli úplnosti ještě dodejme, že druhý a třetí zmíněný typ ukrajinská armáda nikdy nevlastnila, takže původ této techniky je asi jasný.
Významnou pomoc dodávají rovněž bezpilotní letadla pro průzkum a pozorování bojiště. Nad Ukrajinou bylo sestřeleno, popř. se zřítilo nejméně pět typů letounů vyráběných v Rusku, a to Orlan-10, Granat-4, Gruša (neboli Strekoza), Tachion a Zastava. „Kyjevská“ armáda nasazuje většinou jen komerčně prodávané dálkově řízené vrtulníčky s kamerami a málo využívá svoje zastaralé radary pro navádění dělostřelecké palby.
Vnucuje se ale logická otázka, kdo obsluhuje radary a bezpilotní letadla separatistů. Mohou to být příslušníci ruských zvláštních jednotek či zpravodajských služeb, v úvahu ovšem připadají i kontraktoři, resp. žoldnéři najatí krycí firmou. Tajné služby vždy měly víc než dost způsobů, jak někomu poslat zbraně či personál a zároveň zachovat utajení, resp. možnost „věrohodného popření“. (A tohle samozřejmě neplatí zdaleka jen pro Rusko.)
Ruští experti (ať už mají formálně jakýkoliv status) v řadách separatistů jsou ukázkový případ toho, čemu se někdy říká „force multiplier“, tedy něco jako „násobič síly“. Několik odborníků se špičkovým technickým vybavením dovede mnohonásobně zvýšit bojovou účinnost početné jednotky, v tomto případě dělostřelecké baterie. Houfnice a raketomety separatistů tak mohou (díky aktuálním informacím) přesně zasahovat pozice příslušníků ukrajinské armády a rovněž umlčovat dělostřelectvo „kyjevských“ odvetnou palbou.
Bitva o Doněck by měla být poučením i pro západní armády, samozřejmě včetně Armády ČR. Máme sice moderní dělostřelecké radary ARTHUR, raketomety jsme však již úplně vyřadili a kdysi výborné 152mm houfnice DANA neúprosně zastarávají. Snad se ve zvýšeném rozpočtu ministerstva obrany najdou finance na obnovu českého dělostřeleckého parku, neboť efektivní palebná podpora je nadále vysoce důležitá. Události v Doněcku přesvědčivě dokazují, že „bůh války“ pořád může rozhodovat o výsledcích bitev.
