Do Kyjeva jel jenom Zaorálek. No a?

Český stát byl na inauguraci nového ukrajinského prezidenta Petra Porošenka o víkendu zastoupen „pouze“ mininstrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem. Dnes asi nejvýraznější politik demokratické opozice ve sněmovně Miroslav Kalousek to považuje za špatnou symbolickou politiku a „závidí Polákům jejich vládu“. Ta tam samozřejmě měla prezidenta i premiéra, většina evropských zemí aspoň jednoho z dvou svých nejvyšších reprezentantů.

Kalousek ve svém ostrém soudu není sám (podobně premiéra Sobotku v Kyjevě postrádal například Alexandr Vondra), ale v tomto případě opozice přehání. Existuje pouze jeden, jakkoliv silný, důvod pro ostentativní přítomnost v Kyjevě: Rusko záběrem Krymu porušilo Budapešťskou dohodu z roku 1994, v níž Ukrajincům spolu s Británií a USA slíbilo nedotknutelnost hranic, pokud se vzdají jaderného arzenálu. Takto vypovědět zásadu nedotknutelnosti hranic v Evropě je děsivé, a to i kdyby Rusko několika územními zisky na rusko-ukrajinském pomezí bylo saturováno. Zrádnost mezinárodního společenství vůči Ukrajině je důvod aspoň pro symbolickou solidaritu.

Co máme na druhé straně vah? Tak za prvé dění od loňského listopadu do květnových voleb. To, že například česká média propadla majdanskému žlutomodrému nadšenectví, ještě neznamená, že by mocenský zvrat od Janukovyče k Janukovyčovu bývalému ministrovi Porošenkovi byl proces, který bychom teď stránku po stránce měli zpětně orazítkovávat v nejvyšším diplomatickém režimu.

Bývalý prezident byl svržen přesto, že tři roky předtím vyhrál ve svobodných, na postsovětské poměry vzorových volbách. Do konce prezidentského mandátu mu ve chvíli, kdy vypukly nepokoje, zbýval rok a půl. Přestože Janukovyč reagoval na první  mírumilovné demonstrace s východňárskou brutalitou a za brutalitu části demonstrantů, která přišla vzápětí, nese spoluzodpovědnost, celkově vzato Majdan není žádná druhá sametová revoluce o 25 let později a dva tisíce kilometry východněji.

Těžko říci, jestli zrovna tímto směrem uvažovali v české vládě. Ale pokud by Praha chtěla dát najevo, že Ukrajinu podporuje v jejím zápase o celistvost - jako jedna mezinárodně uznávaná vláda jinou mezinárodně uznanou vládu, ale nechce přebírat jakousi politickou záštitu nad vším, co tzv. Majdan vykonal, je přítomnost ministra Zaorálka dobré řešení.

Kromě nedávné minulosti je tu potom i velmi krvavá přítomnost: možná si legitimní snaha nastolit vládu v celé zemi, i na východě, skutečně vynucuje nasadit armádu, která bohužel neumí zabíjet chirurgicky pouze ozbrojené separatisty, ale tak malý zájem o to, že na východě Ukrajiny za poslední dva týdny zahynulo několik stovek lidí, je ve srovnání s tím, jaké pobouření a zájem vyvolala vražda několika desítek lidí v centru Kyjeva na konci února, jednoznačně dvojí metr a ostuda. Tento pouze povinný zájem pravděpodobně potrvá tak dlouho, dokud se neukáže, že mrtvoly skutečně patří separatistickým ozbrojencům. 

Co když česká vláda v tomto směru nějaké rozpaky cítí? Pravděpodobnější sice je, že chce presumptivně vylepšit pověst v Kremlu. Ale lidé, nota bene lidské kolektivy, málokdy jednají pod vlivem jediného motivu, vedle hlavního se vejdou i nějaké doplňující.

A nakonec mezi důvody, proč na inauguraci do Kyjeva neposílat hned premiéra nebo prezidenta, jeden ‚pro futuro‘: miliardář Petro Porošenko je zatím poslední oligarcha přímo v politice. Kdo po nás chce, abychom v další zemi freneticky podporovali další posun k vládě několika lidí bohatých a mocných tak, že při jejich pohledu zkolabují novináři i policisté? Dokonce i kdyby budoucnost ukázala, že Porošenka vedly dobré úmysly a v prezidentském úřadu se choval jako svatý, moment z kampaně, kdy se mu jako leník podrobil politik Vitalij Kličko, bude patřit k mizerným dnům východoevropské historie.

Porošenko před volbami aspoň slíbil, že pokud by zvítězil, své podnikatelské impérium prodá a nechá si jen svá média. Je to, jako kdyby Andrej Babiš prodal Agrofert a nechal si „jen“ svoje noviny a rádia. Tady bohužel česká vláda vůbec není v pozici, kdy by mohla diplomaticky poohrnout nos.