Tahle země není zřejmě pro nikoho

Při pročítání diskusí na sociálních sítích člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, ne na volební vítězství. Ale na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu, protože to publikum tu bude vždy, bez ohledu na reálné šance. Jakási Bobošíková, ale pro kosmopolitní publikum. Právě jsem na Twitteru narazil na esenci jejího volebního programu: „Náš problém není naše neschopnost integrovat imigranty v ČR. Náš problém je integrovat 10m Čechů a jejich Česko do Evropy.“

Je nápadné, jak názor, pro který věcně vzato neexistují pořádné empirické důkazy, může mít takovou rezonanci. Mělo by se to nějak využít.

Všimněte si například, že je u nás, mimo jiné, nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropské unii. Kam se máme integrovat? Kdo bude ten hrdina, ten Zdeněk Nejedlý pro naši dobu, který řekne, že bychom ji měli uměle zvyšovat, abychom se Evropě přiblížili? Je u nás v současné době nejvyšší míra zaměstnanosti (míra participace na pracovním trhu) za dobu trvání samostatné ČR. V té nás některé země předstihují, ale jsme vysoko nad průměrem EU včetně zemí jako Francie, Itálie či Irsko. Z východoevropských zemí je na tom líp jen Estonsko, které by ovšem na tom bylo daleko hůř, kdyby se do něj musely z ciziny vrátit ty statisíce Estonců, kteří doma práci nenašli. Ano, relativně málo se od nás emigruje. Někdo tomu říká radostně „mobilita“, ale co je tak radostného na zemi, kde lidé, kteří se tam narodili, nechtějí žít?

To nejsou pouhá „samá krásná čísla“, ani to neznamená, že „lidé se mají tak špatně, že pracují, aby vůbec přežili,“ abychom citovali jednoho evropsky orientovaného politika. Práce, i ta, která nás na první pohled štve, je zdrojem statutu, sebevědomí, charakteru. Rozhodně spíš než nezaměstnanost. To, že dnes existují sociální systémy, díky kterým lidé bez práce nehladovějí, neznamená, že vysoká nezaměstnanost v mnoha zemích Evropy, zejména nezaměstnanost mladých, nebude mít dlouhodobě katastrofální následky. Jsou na to stohy studií, patří to k nejlépe doloženým výsledkům sociálních věd, přehlížet to znamená rezignovat na standardy západní civilizace. Připočtěme k tomu relativně nízkou míru ohrožení chudobou a relativně nízkou míru nerovnosti – tématu, jež, právem či neprávem, hýbe západními společnostmi.

Je naše země zvlášť buranská co do kultury života? Takový názor bych opravdu nerad dostal za úkol hájit zrovna v týdnu, kdy proběhl festival trapnosti jménem Eurovize, jemuž česká veřejnost odmítá propadat s intenzitou, s jakou mu podle svědectví médií a sociálních sítí holdují některé jiné, údajně vyspělé země. Ne že by se u nás zrovna teď podávaly nějaké dějinné umělecké výkony, ale to jsou věci, kterým se nedá poručit – géniové a kreativní exploze se dějí nevyzpytatelně a neplánovaně. Ale co třeba jeden z předpokladů kosmopolitního úspěchu v dnešním světě – znalost angličtiny? Věříte vlastnímu uspokojení z toho, jak jsou Češi nemožní – anebo nejautoritativnějšímu přehledu znalosti angličtiny, podle kterého v Evropě patříme do druhé nejlepší skupiny a jsme na tom líp než Italové, Francouzi a Švýcaři? Kdyby jen Česká televize vysílala víc filmů s titulky, není důvod, proč bychom časem nemohli dosáhnout severské úrovně?

Možná někdy máte potřebu vysvětlit cizinci, jak nemožný, neevropský a zkorumpovaný je u nás systém městského plánování, a jak je tím postižena zejména tvář Prahy. Snadná pomoc – místo sáhodlouhého vysvětlování použijte mezinárodně srozumitelného termínu „bruselizace“. A když už jsme u těch údajně unikátních zdejších korupčních fenoménů, které se nikde jinde na světě nevyskytují, když budete mít pocit, že nestačíte na vysvětlení pojmu „tunelování“, řekněte prostě „asset stripping“, porozumí vám docela dobře.

Ale možná se tou stížností na naši neintegrovatelnost do Evropy nemyslí tak, že tu je všechno špatně, ale jen politická třída. Že jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla, abychom citovali jiného známého politika. Bohužel se čím dál hůř hledají doklady pro to, že by to jinde bylo markantně lepší. Velká část lidí tam to tak necítí. „Proč jsme tak pyšní na své demokratické hodnoty, a zároveň tak nespokojeni se svou demokratickou praxí?“ zeptal se před pár lety provokativně francouzský filozof Pierre Manent. Od té doby se stalo hlavně to, že se ke slovu dostávají ti, kteří nejsou spokojeni ani s těmi demokratickými hodnotami. A ať už říkají, co říkají (někteří se tváří, že jsou nalevo, jiní napravo), jsou neseriózní – nechtějí nic řešit, chtějí rozdmýchávat naštvanost. Co až se k moci dostane v Holandsku Wilders? Ve Francii Le Penová? V Německu AfD? Kam se pak integrovat?

Pak už zbude jen EU. Jenže EU není stát, byrokracie EU nemá za nic odpovědnost. Jen stanovuje standardy, a když je pak někdo nenaplňuje, je špatný. EU nikdy. Do EU se nelze integrovat, je to fikce. V EU si lze jen najít kšeft, který vás bude živit, ale to je něco jiného.

Naše země je samozřejmě v mnoha těžko statisticky kvantifikovatelných ohledech na tom hůř než země západoevropské, a to proto, že tu čtyřicet let panoval komunismus. To nemá fungovat jako výmluva a taky nejen jako výzva k napravování, ale jako nastolení hypotézy, že některé zásahy jsou možná nevratné. V některých historických dobách zřejmě docházelo ke změnám, jež měly daleko větší následky a trvanlivost než mnohé změny jiné. V sociologii Polska lze dodnes vystopovat v mnoha ukazatelích ostré hranice mezi územími, jež bývala součástí Pruska, Rakouska a Ruska – nesmazalo je bezmála sto let sjednocování, planýrování a společného osudu, natož deset let v EU. Je pravděpodobné, že v poválečném půlstoletí se na západ, respektive na východ od železné opony udály některé věci, jejichž následky se nikdy nepodaří smazat. Tak jako nelze znovuvybudovat zničená centra historických měst, nelze asi ani už nikdy obnovit přirozeně se vyvíjející strukturu vztahů na venkově, například. Naše dálniční sítě nezaostávají za západní Evropou jen kvůli naší neschopnosti, ale kvůli tomu, že ty západoevropské byly vybudované o několik desítek let dříve, kdy se infrastruktura stavěla snadněji, protože EIA ještě nebyly tak svazující. My jsme sakumprásk převzali současný regulační stav, jehož cílem je učinit rozmáchlé, do krajiny zasahující stavby co možná nejobtížnějšími – stav, ke kterému se západní Evropa dopracovala, když už má postaveno.

Naše země se zkrátka nevyznačuje převažující zaostalostí a nemožností vůči mytické „Evropě“ ve všech myslitelných parametrech. Vyznačuje se mnohem spíš tím, že tu je a) velká, nekritická, masochistická společenská poptávka po hanění vlastní země a b) naivní přesvědčení, že existuje „Evropa“, zhmotněný platónský ideál toho, jak to má vypadat.