Babišova ministryně se motá ve lži, jak se bije za Šéfa

Miliardy se skrývají v detailu, povrchnosti a naivitě. Tak se dá pro dnešní dobu nejvýstižněji interpretovat obehrané klišé o ďáblovi skrytém v detailu. Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová nabízí všem ukázkovou lekci tím, jak se lží o diktátu evropského práva bije za svého Šéfa.

Buď už tento pátek 12. února, nebo na příští schůzi v polovině března bude Poslanecká sněmovna ve třetím čtení projednávat nový zákon o veřejných zakázkách právě z dílny Karly Šlechtové. Sešlo se k němu kolem dvou stovek pozměňovacích návrhů. Politicky nejvýbušnější předložil poslanec opoziční TOP 09 Martin Plíšek. Navrhuje, aby se firmy, v nichž má člen vlády podíl od deseti procent výš, nesměly účastnit veřejných zakázek. Plíšek uspěl se svým nápadem v ústavně-právním výboru, když pro něj hlasovali i dva koaliční poslanci. Sociální demokrat Lukáš Pleticha a Pavla Golasowská z KDU-ČSL.

Návrh je výbušný, protože kdyby prošel sněmovnou, zatarasí firmám ministra financí Andreje Babiše cestu k veřejným zakázkám. Poslanec TOP 09 Jan Farský spočítal, že firmy ministra financí jich teď mají zhruba za 40 miliard korun. Na pomoc proto svému Šéfovi přispěchala právě Karla Šlechtová. A použila ohraný trik, který se vytahuje vždycky, když chcete prosadit něco těžko obhajitelného. Prostě to svedete na Evropskou unii. Na směrnice a rozsudky. V prvním komentáři na toto téma (Proč nikdo neprokoukne lež, kterou se za Babiše bije jeho ministryně) jsme na přesných citacích z rozsudku Evropského soudního dvora, na nějž se sama Šlechtová odvolávala, ukázali, že ten rozsudek říká pravý opak.

Karla Šlechtová tvrdila, že soudní dvůr řekl, že k důvodům pro vyloučení z veřejných zakázek, které jsou přesně vyjmenovány ve směrnici, si žádná země EU nesmí přidat další. V rozsudku je pravý opak.

Rozsudek, na nějž se Šlechtová odvolává, se týkal sporu v Řecku. Tamní ústava přímo vylučuje z veřejných zakázek všechny vlastníky médií. Řecký soud se obrátil na Evropský soudní dvůr se dvěma předběžnými otázkami. Za prvé: je výčet důvodů pro vyloučení z veřejných zakázek konečný? Může nebo nesmí si k nim členská země přidat další? Za druhé: je vyřazení všech majitelů médií z veřejných zakázek v rozporu s evropským právem?

Odpověď na první otázku zněla: Členská země si může přidat další důvody. Detaily přesně citujeme v předchozím komentáři. Karla Šlechtová přitom poslancům lhala, když tvrdila přesný opak. Jasně říkala, že taxativní výčet podmínek kvůli nimiž je možné vyřadit ze soutěže, si členská země nemůže rozšiřovat. Detaily jsou opět v předchozím komentáři.

Na něj Karla Šlechtová reagovala přes svého mluvčího a začala se zaplétat do své původní lži. V reakci potvrdila, že poslance uvedla v omyl, když tvrdila, že evropské právo zakazuje přidat další podmínky pro odstřižení firmy od veřejných zakázek.

Pak se ale pokusila najít novou argumentační frontu, když tvrdila, že podmínky pro vyřazení musí být přiměřené. Evropský soudní dvůr skutečně řekl, že řecká ústava, která zakazuje přístup k veřejným zakázkám všem majitelům médií, porušuje evropské právo svou nepřiměřeností. A Šlechtová z toho v tiskovém prohlášení svého mluvčího hned vyvozuje. „Platí tedy, že nelze analogicky automaticky zakazovat účast ve veřejných zakázkách určitým skupinám dodavatelů, tedy například těm dodavatelům, které vlastní například člen vlády.“

To je skutečně hodně divoký a účelový výklad evropského práva. Základním principem citovaného rozsudku je, že evropská směrnice „není překážkou pro to, aby členský stát stanovil další opatření směřující k vyloučení účastníka, jejichž cílem je zaručit dodržování zásady rovného zacházení s uchazeči a zásady transparentnosti, pokud taková opatření nejdou nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.“

Paní ministryni se už nejspíš z té kumulace rolí jejího Šéfa, který je majitelem obřího průmyslového holdingu, největším příjemcem evropských i českých dotací, vlastníkem kdysi nejvlivnějšího mediálního domu, vítězem veřejných zakázek za desítky miliard, šéfem nejsilnějšího politického hnutí, ministrem financí atd., točí hlava a v těch rolích se ztrácí.

Říci, že je nepřiměřené odstřihnout od veřejných zakázek všechny majitele médií, je něco úplně jiného než odstřihnout od nich firmy, v nichž má více než deset procent člen vlády.

V čem je to jiné? Právě ze základního principu transparentnosti a rovného zacházení, které opakovaně jako hlavní princip cituje ve zmíněném rozsudku Evropský soudní dvůr. Člen vlády disponuje mnoha neveřejnými informacemi o tom, co se děje ve státní správě. A ty ho zcela zásadně zvýhodňují proti jeho konkurentům ve výběrovém řízení. Tím je porušen princip rovného zacházení a transparentnosti. Představa, že si dotyčný udělá čínskou zeď v hlavě a v jednu chvíli bude jen člen vlády a za deset minut poté majitel firmy soutěžící o veřejnou zakázku, je fantasmagorická. To jistě uzná i Karla Šlechtová.

Její urputné schovávání se za ohnuté evropské rozsudky je srozumitelné. Efektně by tím uťala debatu o podstatě návrhu. Pokud na ni naopak dojde, naplno se odhalí, jak Andrej Babiš přímo na půdě sněmovny bojuje za obchodní zájmy Agrofertu. To by mu na rozdíl, od jiných těžko srozumitelných věcí mohlo srazit politickou podporu. Proč voliče to bude pěkná podívaná. Mamon lidé vždycky dobře vycítí. I když nemají o velkém byznysu nebo zákrutách evropského práva žádné tušení.

Je to docela zajímavý test, v němž Babišovi koaliční partneři předvedou, jestli jsou jen ustrašenými pěšáky na jeho cestě ke kolonizaci veřejných peněz a veřejného prostoru.