Swingoví pankáči v protektorátní noci

Dnes by se jim říkalo kmen a byli by zařazeni do populárního leporela o subkulturách Kmeny. Ale tehdy bylo všechno mnohem vážnější. Za protektorátu se jim říkalo potápky a byli to výstředníci, kteří milovali swing. Odkud se vzali a kudy k nám bacil „jazzového opojení“ přišel, o tom je rozsáhlá kniha Swingaři a potápky v protektorátní noci. Napsal ji historik Petr Koura, který v rozhovoru mluví také o tom, jak se nenaučil na akordeon, ale zamiloval se do swingu.

Jedna z tezí vaší knihy je, že swing a jazz byly v protektorátu Němci tolerovanější než v samotném Německu. A že to má rasový důvod. Nižší rasa Čechů se může oddávat jazzu, protože o ni tak nejde. To Němci si musí zachovat čistotu i v poslechu hudby. Bylo to někde deklarované?

Takhle otevřeně nikoli. Zkoušel jsem hledat dokumenty v naději, že tam najdu nějakou směrnici třeba i v tomhle duchu, ale toho jsem se brzy vzdal – válečné archivy neobsahují zdaleka všechno. Například archiv kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora je značně neúplný, takže o tom, jak byla kultura v protektorátu řízena, z úředních dokumentů příliš nevyčteme. Ale narazil jsem třeba na německý dokument s hodnocením české mládeže, kde se přímo píše o „trampech“ a „potápkách“. S tím, že se tam uvádějí tahle slova. A o trampech se tam píše, že vyjadřují typicky český vztah k idealizovanému „Divokému západu“, přičemž čerpají z románů Karla Maye, kterého Němci četli v dětském a mladém věku, a mají tak toto životní období na rozdíl od infantilních Čechů za sebou.

To by Hitler, oddaný čtenář Karla Maye, asi nesouhlasil…

Ano, to je pravda. Old Shatterhand je ideální árijský hrdina. Ale Karl May nebyl žádný rasista.

To nebyl, ale kapitalisty May rád neměl. A nejvíc ze všeho miloval vznešené ideály. To se Hitlerovi líbilo…

Však také ten dokument českou mládež popisuje jako bez ideálů a mravního étosu. Místo aby čeští teenageři usilovali o lepší svět, vysedávají po kavárnách a poslouchají jazz. A nejhorší jsou potápky. Ty jsou nápadné svým chováním, pestrým a výstředním oblečením a vůbec svou vyzývavou dekadencí. Jiný dokument, hlášení nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst, označuje dokonce potápky za „nejhorší zrůdnosti české mládeže“.

To jméno potápky vzniklo jak?

Údajně snad tak, že při tanci šli tanečníci do podřepu, jako by se zanořovali pod hladinu jako potápky. Vůbec ten jejich jazyk byl velmi zajímavý. Dívkám se říkalo „kristýnky“ nebo „bedly“, to snad proto, že Hana Benešová nosila klobouk, který připomínal bedlu. Muži zase nosili „tatru“, což byl klobouk splácnutý tak, aby vypadal jako dva horské štíty. Účesu se zvednutou vlnou se říkalo „eman“ – snad v narážce na nejnenáviděnějšího muže protektorátu, Emanuela Moravce, který si tento výstřední účes na své holé hlavě ani při největší fantazii vyrobit nemohl.

Kolik těch potápek tak mohlo být?

Spíš stovky než tisíce. Ale bylo zajímavé, že to nebyla jen záležitost Prahy a velkých měst, ale objevovaly se po celém protektorátu. Hlášené jsou třeba ze Zlína, Rokycan, východních Čech. Ale těch lidí, kteří na sebe vzali výstřední oblečení a vyšli v něm na ulici s tím, že můžou být napadeni, nebo dokonce zatčeni, těch byly stovky.

Šlo by je srovnat s našimi pankáči v 80. letech?

Ano, i když pankáči pocházeli z dělnického prostředí, potápky byly spíš z vyšší střední třídy. Ono to oblečení dost stálo. Kostkované sako a boty s trojnásobnou podrážkou si nepořídil každý. Ale zároveň se mezi nimi mohl objevit i dělník. Mám článek, kde si autor stěžuje, že v Plzni se vyskytla potápka a je to dělník, čehož lze litovat, protože dělník by měl mít rozum.

Celý rozhovor čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.