Soucit a ironie smutného Ferdinanda

Nebesa nejsou spravedlivá, takže svět asi těžko kdy pozná, že jeden z nejlepších románů o druhé světové válce napsal jakýsi Čech, který byl sice novinář, ale chtěl se věnovat hlavně beletrii, na což však našel čas až na sklonku života. A tak ty jeho dva romány, Pozdější život Panny a Oblak a valčík, neznají většinou ani Češi, ke kterým se dlouho nemohly dostat, a když se dostaly, byl život již zase jinde…

Oblak a valčík vyšel roku 1977 v exilu, v nakladatelství ’68 Publishers u Škvoreckých, rok předtím, než jeho autor, tedy Ferdinand Peroutka, zemřel, Pozdější život Panny tamtéž v roce 1980. Koncem 80. let se čtenář Dálkového výslechu s překvapením dočte, že Oblak a valčík Havel považuje „za jeden z nejlepších českých románů“ – díky čemuž se čtenář nejspíš teprve o existenci oné knihy dozvěděl. Pak již následovalo vydání v těsně polistopadových Čechách – a já se tu přiznám, že jsem byl trochu u toho jako začínající redaktor, a pamatuju si, když chodila do redakce Peroutkova choť Slávka, nesmírně elegantní a milá paní, a jeho dcera paní Eva Bienertová, na níž mohl člověk zase obdivovat noblesu, kterou si přinesla jakoby z jiných, otcových časů.

Tehdejší vydání je dnes spíše kuriozitou a salátová vazba se dávno rozpadla. Nerozpadly se ale důvody, proč Peroutkovu knihu číst, možná jsou naopak silnější. Oblak a valčík vychází v těchto dnech v nakladatelství Zeď. Na obálce je autor v „nejlepších letech“: vrátil se právě z koncentráku a zdálo by se, že vše se znovu začíná. Jenomže co vlastně?

Jméno Ferdinanda Peroutky (1895–1978) se v roce 2015 vrátilo do českého prostředí nečekaným způsobem, když vysoce postavený politik z mlhoviny svého podvědomí vytáhl smyšlenku o jeho údajném mravním a občanském selhání. Následující neuvěřitelný spor, kdy onen ješitný muž nebyl za žádnou cenu ochoten svůj nad slunce jasnější omyl opravit či odvolat, neměl nic společného s Peroutkou.

On by možná mávl rukou, ale spíš by se bránil. Neboť bránit se nízkému chování považoval za správné a hodné muže. V jeho pojetí osobnosti patřilo cti vysoké místo, což zároveň bylo spojeno s vědomím, že čest v nečestném prostředí je hodnota, která většinou prohrává, ale jíž se stejně člověk nesmí vzdát.

Peroutka je postava impozantní. Jeho naturelu by bylo naprosto cizí nějaké sebeprožívání, nějaká lítostivost či pocity křivdy. Na to byl příliš hrdý a vědom si své ceny. Jiná věc je, že bilance jeho života, ač úctyhodná, je v jistém smyslu také jaksi tragická. Je to plný život, který přitom, alespoň z jeho vnitřního pohledu, se nejspíš nerozvinul tak, jak si představoval. A nešlo jen o to, že do něj tak brutálně zasáhly dvě diktatury, nacistická, která ho zbavila na pět let svobody, a pak komunistická, jež ho připravila o vlast; i když ta mu na druhou stranu zase umožnila – což nebyl její úmysl – žít skoro tři desítky let života v demokratické společnosti americké.

Šlo ještě o něco jiného.

Peroutkovou doménou byla samozřejmě politická žurnalistika. Vynikal v ní natolik, že neměl v první republice, natož v exilu konkurenta. Byl mistrem stylu a formy, jeho úvahy a komentáře se vyznačovaly pronikavostí, přehledem, vtipem a realismem. Za první republiky psal, jak nejlépe si myslel, že to jeho státu prospěje, což neznamená, že by psal aktivisticky, smířlivě či podlézavě. Psal po Havlíčkově vzoru, aby se podle toho dala dělat politika. V dlouhých letech po únoru 1948 a pak znovu po srpnu 1968, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, jeho analytické články zase nabádaly, aby jeho čtenáři či posluchači neztráceli naději, ale také aby si nic nenalhávali. Jeho rozhlasové promluvy, to byla pravidelná dávka starého poctivého světa, který o sobě dával vědět, že se zcela nepotopil, že stále někde existuje.

Nepochybně byla politická publicistika Peroutkovou vášní a parádní disciplínou. On byl ale zároveň jejím zajatcem. V jeho denících, dopisech a v soukromých chvílích, jak zůstaly v paměti přátel, se soustavně objevuje jakýsi zdrženlivě projevovaný stesk a lítost, že se nemůže věnovat tomu nejdůležitějšímu, co ho láká a k čemu se snad cítí nejvíce osobně povolán. Jeho hlavní, bytostná touha totiž byla literární, beletristická.

To se už v mládí projevovalo jeho vstupy do literárních polemik, kde jako příležitostný kritik zastával stanoviska a názory nikoli nepodobné jako v politice (jeho literární kritiky vyšly ve výboru Sluší-li se být realistou, 1993). Dával i v literatuře přednost realismu před vymyšleností, jasnosti před tušením, myšlence před iluzí, tvaru před vágností, přesnosti před přibližností. Ocital se tím v konfliktu s významnou částí prvorepublikové literární scény, především s levicovou avantgardou i s jejím velkým ochranitelem F. X. Šaldou, kterého si přitom vážil.

Peroutkův požadavek realismu se v čase, kdy na nebi literatury plála omamná, fantaskní pěticípá hvězda nového umění, jevil, jako by přicházel z minulého, tedy devatenáctého, století. A možná by se tak jevil i dnes… Jeho představa, že dílo má odrážet skutečnost a má být pravdivé, má zprostředkovávat fakta a skutečný život, by mnohým, kteří jsou „in“, pak připadala jako projev a nároky člověka, který je „mimo mísu“, který nerozumí modernímu umění ani pokroku.

Peroutka přitom nebyl žádný naiva. Jeho ostrý intelekt byl broušený solidním sebevzděláním a intenzivní četbou, především ruských, ale i německých (Goethe, Schopenhauer, Nietzsche) a později anglických autorů. Zajímala ho filozofie a psychologie, byl výborný diskutér a bystrý analytik. Není náhoda, že byl asi nejbližším přítelem Karla Čapka, kterému rozuměl umělecky i lidsky. A není možná od věci hypotéza, že vedle tak brilantního autora („Čapek vyniká jako kopec z roviny,“ napsal, „zatímco spisovatelé jako Vančura nebo Šalda připomínají slepé titány, Karel Čapek má deset očí“) cítil jistou zdrženlivost, a proto sám svou vlastní literární tvorbu odkládal.

Okupace a válka vše změnily. Jeho časopis Přítomnost byl zastaven v září 1939 a sám Peroutka hned 3. 9. spolu s dalšími prvorepublikovými prominenty odvlečen jako rukojmí do koncentračního tábora Buchenwald. Léta věznění sice nijak nenalomila Peroutkovu mravní konstituci, ale na jaře 1945 už je to přece jen jiný muž. Jak lze číst v jeho denících z té doby, vrací se skeptičtější a zdrženlivější, nanejvýš střízlivě hodnotí šance „svého světa“. Ví, že ačkoli válka skončila porážkou nacismu, on sám mezi vítěze nepatří, neboť jeho humanitní republika zanikla, dokonce se neosvědčila sama její idea, jejímž byl hlasatelem.

Peroutkovi však tato – jako u něj vždy – nesentimentálně provedená rekapitulace dává i jistou osobní příležitost. Je mu padesát a to je konečně čas, aby přinejmenším omezil to, co stále silněji pociťoval už před válkou jako svazující a vyčerpávající službu – politickou novinařinu. Sám sebe v denících ubezpečuje, že jeho hlavním úkolem je věnovat se konečně plně literatuře, stát se „plnohodnotným“ spisovatelem. Poměry, do nichž se Peroutka vrací, však nejsou žádnou oázou pro meditaci a klidnou literární práci. Zápas o příští hegemonii je už rozehrán a Peroutka, ať chce, či ne, u něj nemůže chybět.

Je to však už „druhý život“, chvíli vedený ještě na špici, ale záhy končící druhou katastrofou během jednoho desetiletí. Na jaře 1948 přechází Peroutka ilegálně ještě ne příliš střežené hranice a jeho život se stane, řečeno titulem jeho „čapkovsky“ apokryfního románu o Janě z Arku, který napíše o dvacet let později a jehož vydání nikdy nespatří, „pozdějším“.

V oněch třech posledních letech ve vlasti se přece jen část jeho plánu naplní. Uprostřed všeho ruchu a neklidu napíše dvě divadelní hry, „kolektivní drama o dvanácti obrazech“ Oblak a valčík a Šťastlivce Sullu, hru čerpající námět z konce římské republiky, z epizody střetu populárů s optimáty, jež jsou důmyslnou a přitom průhlednou alegorií poměrů, které, podobně jako to Peroutka viděl v současnosti, směřovaly k diktatuře. Má je důkladně promyšlené z dlouhých let v koncentračním táboře. Už v denících z prvních dnů po osvobození píše, že bude stačit jen sednout ke stolu a napsat je. Hry potká rozdílný osud. První stihne být ještě inscenována (premiéra 30. dubna 1947 v Národním – Stavovském divadle v režii Karla Dostála s Karlem Högerem a Zdeňkem Štěpánkem v hlavních rolích, v roce 1991 ji v úpravě Antonína Přidala nastudoval pro ND režisér Jan Kačer); druhá má být uvedena koncem února 1948, ale po „vítězství pracujícího lidu“ je promptně zakázána – Oblak a valčík je stažen z repertoáru, Štastlivec Sulla zůstane divadelním textem (vyjde až v roce 1991 v Divadelní revui), k Oblaku a valčíku se Peroutka vrátí a vytvoří z něj román, který v roce 1976 vyjde v exilovém nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých ’68 Publishers v Torontu.

Vraťme se ještě na přelom 40. a 50. let, kdy začíná Peroutkovo americké období. Poúnorový politický exil si za hranice odnesl i všechnu svou neschopnost, rozhádanost a fanfarónství, kvůli nimž se demokraté stali komunistům v únoru 1948 tak snadným soupeřem. A i když Peroutkova vůdčí role a postavení v prvních letech za hranicemi byly spíše vynucené okolnostmi, nemohlo se to, přes všechnu jeho snahu vyjít z tohoto úkolu se ctí, neodrazit na jeho reputaci. Peroutkova autorita nepolitika získávala respekt už jen tím, že byl schopen na věci pohlížet opět věcně, bez osobních a stranických ambicí, veden hlavně snahou dělat to, co je reálně možné. Proto také Peroutka dá přednost před lepením de facto neexistující zahraniční politické reprezentace činnosti skutečně smysluplné: práci v čele Svobodné Evropy (od roku 1951), kterou s jakoby nově obnovenou energií začal s americkou pomocí a za americké peníze budovat. V jejím čele stojí do roku 1961, kdy odchází na penzi, znovu s úlevou a nadějemi, že konečně přichází chvíle pro jeho pravé určení – do deníku si v únoru 1962 stručně poznamenává „Started Joan“, začíná pracovat na románu Pozdější život Panny, své velké americké iluzi. S týdenními, později čtrnáctidenními příspěvky pro Svobodnou Evropu však Peroutka nekončí. Ostatně honoráře z nich (350 dolarů za kus) budou až do jeho smrti důležitým příspěvkem pro jeho skromný domácí rozpočet. Jeho pravidelné „talks“ (vycházely v letech 2003 až 2006 ve třech svazcích pod titulem Mluví k vám Ferdinand Peroutka) jsou ve svém celku pozoruhodným průvodcem světovou politikou tří desetiletí a při jejich tematické šíři je spojuje obdivuhodný jednotný úhel pohledu, jejž nemusel Peroutka příliš korigovat. Styl, jeho názory, preference a hodnoty se neměnily, radikálně se však měnil svět kolem něj. Během dvaceti osmi let prožitých v Americe Peroutka pozoroval, jak se tato země proměňuje a jak je řada věcí, kvůli kterým na tuto zemi vsadil, zpochybněna. Zvláštní nechuť v něm vyvolávalo dění konce šedesátých let. Tehdejší masové antisystémové revoltě Peroutka nemohl a nechtěl rozumět. Nebyl přitom v žádném případě klasickým pravičákem, snícím po vládě tvrdé ruky. Důvody jeho nechuti k popkultuře a novému iracionalismu (hippies, Nová levice, západní formy buddhismu etc.) tkvěly v jeho povahovém a kulturním založení: v estetice a ve formě, v níž se sám vychovával už před válkou i během války (v Buchenwaldu, pár kilometrů od Výmaru, intenzivně četl Goetha, k jehož uměřenosti a věcnosti měl jaksi povahově blízko). Jeho ideálem bylo racionální osvícenství doplněné klasickým gentlemanstvím, k němuž patří uměřenost, cit pro jemnost vyjádření, dvornost k ženám a s tím spojený i smysl pro intimitu. V jeho publicistických textech je hmatatelně patrné, jak pro něj byla důležitá dobře napsaná věta, která nese jasnou a pevnou myšlenku. Davové šílenství, blbnutí, rauš, extáze a vzpoura proti rozumu se mu prostě ošklivily. Peroutka vždy dával přednost myšlence před expresí a citem, vždy oceňoval víc styl a formu před stylizací a módou. Nepřestával věřit a nikdy nezpochybňoval „vedoucí roli“ Ameriky mezi světovými demokraciemi, zároveň v něm bylo plno rysů, kterými se do Ameriky nehodil. Peroutka nerad cestoval, i v Americe si hledal místa, která mu připomínala domov (chata v Last Lake půl druha hodiny od Manhattanu), odmítal se naučit řídit auto, dlouho měl potíže s angličtinou, od americké kultury a literatury si zachovával odstup. Podobné zhnusení, jaké zažil na konci třicátých let nad Louisem Ferdinandem Célinem („jediný autor, u něhož bych souhlasil, aby bylo jeho dílo spáleno na hranici“ napsal tehdy), mu nyní způsobovali např. Norman Mailer, Timothy Leary a další intelektuálové, u nichž ho iritovala jejich naprostá a podle něj ničitelská nezodpovědnost. Peroutka už nebyl mužem „přítomnosti“, nýbrž mužem mizejících hodnot: mužnosti, čestnosti, zdrženlivosti, férového jednání, tedy hodnot, o nichž byl idealisticky přesvědčen, že právě ony mohou zabránit rozpínavosti komunismu. V Pozdějším životě Panny (vyšlo po Peroutkově smrti nejprve u Škvoreckých v roce 1980, v roce 1993 doma) napsal, že je jen málo tak tragických věcí, jako když jsou „ctnosti, ve kterých se člověk sám vychovával, zneuznány“.

V takové situaci se Peroutka vrací ke svému Oblaku a valčíku a tuto hru, která vzniká jako bezprostřední reakce na válečné události, proměňuje v rozsáhlou prózu, v panoramatické theatrum mundi. Je to ojedinělý román v české a možná i světové literatuře, do které však bohužel těžko pronikne, neboť nebesa nejsou spravedlivá. My tu však máme text, který zobrazuje jako málokteré umělecké dílo válku a nacismus a jak se tato dvě spojená zla projevují v lidské existenci. Co dělají s osudy, charaktery a chováním desítek postav spojených tím, že se ocitly pod ohromným lisem neosobních dějin. Historických románů z druhé světové války je celá řada, ale Peroutka vytvořil něco zvláštního a neopakovatelného: rozpohyboval živé dějiště světa, které je složeno z vypjatých i obyčejných osudů, jež se setkávají v podání velkého ironika. Ten je vede do věznic, káznic, koncentračních táborů, na popraviště i na palebnou linii třeba stalingradských zákopů. Pozoruje je při jejich iluzích, nadějích, zoufalstvích i během jejich smrti, tam je jim obzvláště blízko. Zobrazuje jejich hanebnost, fanatismus, krutost a zaslepenost. Sklání se před jejich odvahou, zásadovostí i prostou slušností. Je s nimi – a zároveň jako by mu cosi nedovolovalo k nim zcela sestoupit, snad proto, že by to bolestí a lítostí nevydržel. Zůstává jim však diskrétně nablízku a v hodině jejich smrti jakoby nad nimi přidržuje ruku. Viděl a promyslel toho přitom příliš mnoho, aby nad vším nevládla ironie, ale je to ironie nejhlubšího soucitu a lítosti, Mitleid, jíž se stoik Peroutka učil u filozofických mistrů a kterou čerpal i ze svého heroického života. A jíž bychom se my mohli učit od něj.

Text vyšel jako doslov k aktuálnímu vydání Oblaku a valčíku v nakladatelství Zeď