Musí Livia Klausová nutně jít do důchodu?

Služební zákon je z řady těch zásadních zákonů, kde se veřejnost dozvídá víc o tom, jaké nedozírné následky by mělo jeho odmítnutí (původně vznikal kvůli depolitizaci státní správy, ale loni v létě, kdy měl na kahánku se zdůvodňování smrsklo na: „Chce to po nás Brusel.“), než co se vlastně přijímá. Z tohoto ranku je i nově odhalené železné pravidlo pro diplomaty, podle něhož nemůže Českou republiku na postu velvyslance reprezentovat člověk starší 70 let. To by dnes znamenalo stopku pro dvě velvyslankyně: Livii Klausovou na Slovensku a Evu Filipi v Sýrii. Především v případě Bratislavy by to odvolávání bylo poněkud trapné: zatímco Filipi slouží v Damašku už od roku 2010, Klausová na Slovensku nastupovala před rokem. Pravidla se nemají měnit v průběhu hry, takže by dosluhujícím starým velvyslancům mělo být dovoleno normálně dosloužit – samozřejmě za předpokladu, že na svou práci nepřestali výrazně stačit.

Věc má širší rozměr, než je osud bývalé první dámy, navíc evidentně tvůrcům zákona nepřipadlo při jeho psaní jméno Livie Klausové vůbec na mysl. Tím širším rozměrem je otázka, jak přistupovat ke starším lidem, kteří se neženou do penze. Pokud jsou soukromníci, nebo pokud je zaměstnává soukromník, není co řešit, je to na nich a případně jejich zaměstnavateli. Stát naopak právo klást předpoklady pro výkon práce má. Není od věci vyžadovat od lidí v určitých funkcích určitou zkušenost, kterou může přinést teprve věk – přestože jsme na případu prezidenta Klause, který setrvale odmítal jmenovat soudcem kvůli věku osmadvacetiletého muže, viděli, že v mediálním provozu na tom převažující shoda není. Obecně člověk s věkem ztrácí pohotovost a bystrost, horší se mu paměť, zato ale získává zkušenost, zralejší lepší úsudek a odhad. Z těchto důvodů by u velvyslanců neměl být pořádný věk na škodu.

Karel Schwarzenberg zavedl v Černínském paláci pravidlo, že velvyslanci nemají být lidé nad 65 let věku. Vzhledem k tomu, že on sám je ročník 1937, nepostrádalo toto tzv. rozhodnutí ministra komický nádech. Schwarzenberg který se v létě 2010 na ministerstvo po roce vracel, právě když vyjížděla várka nových velvyslanců, se právě u Evy Filipi kvůli jejímu věku ošíval, sám byl přitom o několik let starší a pro výkon náročné funkce se pochopitelně cítil fit. Jím zavedený režim byl ale lidštější. Ministr smí svému zaměstnanci ze svého interního předpisu udělit výjimku, a když je někdo v sedmdesáti v dobré kondici, proč by nemohl svůj stát reprezentovat? A když se situace tak jako v Sýrii po roce 2010 vyhrotí (česká ambasáda v Damašku dnes zastupuje i Američany), proč by ministr nedokázal rozhodnout, že je třeba poslat tam někoho dynamičtějšího, pokud by ta potřeba nastala?

Systém, v němž ministr za dění na svém úřadě nese politickou odpovědnost, může k lidem přistupovat individuálně, končí – přichází éra slepého v tomto případě tupého zákona. Kdo by protestoval, že jedině zákon umožní slibovanou depolitizaci, měl by vědět, že na ministerstvu zahraničí zabetonuje loňskou povodeň lidí spjatých s ČSSD, stav, který jeden vysoký diplomat nedávno popsal následovně: Říkali, že jdou odpolitizovat ústřední správu, přitom takhle zpolitizované to tu nebylo nikdy.