Osm hrozných, poslední Tarantinova lyrická báseň

Výsledkem nemoci, znemožňující nějaký čas psát, může v případě recenzování nějakého všeobecně očekávaného filmu být výhoda postavení: už není třeba honit recenzi k premiéře filmu, zato je možno líp ji promyslet a všimnout si, zda dosavadní ohlasy mají něco společného.

A v případě nového snímku Quentina Tarantina Osm hrozných skutečně mají. Rozpaky, ale i nadšení, které tento film vyvolává u diváků i kritiků, se totiž podobají naříkání rozmazleného dítěte, které chce něco jiného: „Je to sice film, ale vypadá jako divadlo“, „sice se tam střílí a krve je dost, ale hrozně dlouho se tam mluví“, „sice se to odehrává v zasněženém Wyomingu, ale stejně tak by se to mohlo odehrávat v současné nevadské poušti nebo na skotských blatech v roce 1930“, „je to sice vtipné, ale není to tak vtipné, jako byl Nespoutaný Django“, „Tarantino je sice osobitý autor, ale pořád se opírá o základnu nadšených fanoušků, kteří mu věří všechno“. Atd., každopádně vede to právě až k takovýmhle absurdním tvrzením.

Je to plod dlouhodobé reklamy, která hlásá, že cokoli v Tarantinových filmech se dá vykládat všelijak, protože všecko tu odkazuje na něco jiného a úkolem diváka vlastně není všímat si filmu, který zrovna sleduje, nýbrž všemožně se snažit číst mezi řádky jeho vyprávění a hledáním nějakých narážek od něj odbíhat. Aktuální režisérův snímek dokládá, že nemůže být větší mýlka.

Zvrhlé sadistické hovado v ringu

Těch osm lidí, které název kromě jiných položek připomíná (taky je to osmý Tarantinův celovečerák a taky, jak na to někteří přišli, se dá vzpomínat na Felliniho opus 8½, jenž vzniknul v roce Taratinova narození), je zavřených během sněhové bouře v hospodě na horách. Vědí, že spolu nedobrovolně zůstanou několik dní, a tak dlouze hovoří a vzájemně se oťukávají, neboť nikdo nikomu nevěří. Důvody takového chování jsou zřejmé, protože dva z přítomných jsou lovci lidí a další je chycená lumpačka, převážená jedním z nich do blízkého města na šibenici. Zkrátka stejně jako v jiném příběhu, který své hrdiny odstřihl od světa přívalem sněhu, Vraždě v Orient Expressu, záleží i tu na každém slově a je potřeba snímek sledovat pečlivě.

Ne že by detektivka, která se z filmu vyklube v jedné z jeho šesti částí (toto porcování celku na díly už nepřekvapí, pravdaže), byla kdovíjak zamotaná nebo nakonec překvapivá, ale protože to vskutku je divadelní film, je to také film herecký. Je milé pozorovat, jak režisér skládá svůj ansámbl z nových a starých hvězd a neustále je nutí balancovat na svých šaržích. Od Kurta Rusella, Tima Rotha, Samuela L. Jacksona či Michaela Madsena se čeká, že předvedou to, co je od nich známo – mnohým právě z Tarantinových snímků –, a zároveň to předvedou jinak. To je náročná disciplína a zjevně nejtěžší ji měl Roth, jelikož jeho styl se blíží projevu Christopha Waltze v předešlých dvou tarantinovkách. Naředit toto známé mají právě nové tváře jako Chaning Tatum nebo Jennifer Jaison Leighová, která si svou darebu užívá hodně.

Ale aby to bylo fér k ostatním, hanební jsou tu všichni a pancharti taky. Touto svou důsledností je film konečně krásný. Žádná postava není milá, všechny jsou prohnilé a hnusné a soulad herectví jejich představitelů a představ jejich autora je v rychlém střídání nálad postav.

Vyprávění zdánlivě vskutku je pomalé, protože jeho dynamika není zakládána příběhem, nýbrž nejistotou, kolikrát v následujících minutách bude divák na tu kterou postavu nucen změnit svůj názor. Řekněme takový major Marquis Warren (Samuel L. Jackson), to je chlapík, o němž si lze během chvíle myslet, že je to brilantní detektiv, voják uznalý i nepřítele, nejzvrhlejší sadistické hovado v místnosti i státník, bez kterých by američtí černoši ve své cestě za svobodou nikdy nemohli uspět. Který z nich je ale víc on? Ostatně když v jedné z přestřelek je zraněn v místech pro muže nejcitlivějších, je to komentář k jeho rochnivému sadismu, kterým se s gustem chlubil svým divákům, anebo výsměch negrům, že ať udělají cokoli, nikdy nebudou mít koule na to vyrovnat se bílým?

Ježíš to věděl, Ježíš by záviděl

Takhle cynicky a historicky se jde dohadovat nad každou postavou. Vždycky je strašně smutné i směšné sledovat recenzenty, kteří jsou přesvědčeni, že tvůrce nachytali na švestkách a znají jeho dílo líp než on. Nad dílem Quentina Tarantina jsou takové pocity studu za kolegy obzvlášť intenzivní. Není totiž náhoda, že dva Oscary, které Tarantino prozatím dostal, jsou za scénář, tedy za spisovatelství. Umí psát tak, aby jeho texty byly pochopitelné méně i více náročnému publiku. A aby tvořily větší i menší celky. Jacksonovu postavu lze zřetelně vnímat a nesplést se jednak v kontextu jiných postav v místnosti, jednak v kontextu černošských postav ztvárněných v Tarantinových filmech Jacksonem a jednak právě třeba v kontextu posledních tří autorových snímků.

Málo se dosud mluví o tom, jak moc jsou Tarantinovy filmy lyrické. V souvislosti s Osmi hroznými se o tom nemluví vůbec. Je to škoda, přitom je to jejich očividná vlastnost. Ví se už, že poslední tři autorovy snímky tvoří celek, protože jsou to historické snímky. Ví se taky už, že je to hold spaghetti westernům. Ale neví se ještě, že zatímco Sergio Leone ve své historické trilogii (Tenkrát na Západě, Hlavou dolů, Tenkrát v Americe) vylíčil dějiny Ameriky poeticky, ale nesmlouvavě a tak, jak se mohly odehrát, Quentin Tarantino je líčí tak, jak se odehrát nemohly. Zato poeticky a s důrazem na výsledek.

Nespoutaný Django předvádí Ameriku před občanskou válkou, Osm hrozných po ní. Ale teprve v závěrečné tiché scéně četby smyšleného dopisu Abrahama Lincolna, která se odehrává na zakrvácené posteli s modrobílým přehozem, takže připomíná americkou vlajku, je jasné, kolik svinstva musela tahle země překonat, aby mohla vyrůst a nezapomenout na svou vinu šíleného obcování s rudými, černými a ženskými. Když v úvodním záběru projíždí dostavník zasněženou krajinou kolem Božích muk a ukřižovaný Ježíš s bílou čupřinou za ním smutně hledí, ví už moc dobře, že nevinnost je dávno pryč.