Potenciální teroristy mučili. Ne víc než jinde, ale chce to jiný styl
Vyšlo najevo, že tlak amerických vyšetřovatelů na bojovníky al-Kajdy byl ještě ostřejší, než se myslelo. Tedy, lépe řečeno, než si někdo myslel. Už mnoho let se mluví o praktikách waterboardingu a psychickém nátlaku. Podstata věci je známa už dávno. Není to nic, co by se normálnímu člověku líbilo. Je ale zřejmé, že i při stanovení nějakých pravidel, dojde k excesům, protože možnost použít násilí vede k tomu, že ti, „co smějí“, nakonec dost zdivočí. Takzvaný Milgramův experiment, který provedl americký psycholog Stanley Milgram v roce 1963 ukázal, že náhodně vybraní jedinci jsou schopni mučit druhé lidi elektrickými šoky jen proto, že nesplnili úkol. Ty šoky byly umělé, ale to domnělí „mučitelé“ nevěděli. Lidé jsou schopni se dopouštět krutostí a to, že jsou třeba vzdělaní a mají nějaké hodnoty, v tu chvíli nehraje roli. Zjištění to bylo depresivní. Experiment byl kritizován kvůli podezření z neetičnosti, ale jeho výsledek se cituje dodnes. Už není o čem pochybovat. Lidé jsou schopni krutostí a to i bezdůvodných a ze zcela banálních příčin.
Kauza irácké věznice Abú Ghrajb, kde příslušníci americké armády ponižovali vězně, je ukázkou toho, že válka vede k surovostem i tam, kde to nejen „není funkční“, když to řekneme cynickým jazykem, ale kde to poškozuje věc samu. Nikdo nemá být mučen, ani zločinec, ani podezřelý ze zločinu. Že se to dělo je ale víc otázka pro psychologii, než pro právo. Viníci byli nakonec postaveni před soud. V případě jiných mučení se to na světě nikdy nestalo a nestane.
Beránci to nejsou
To je jedna strana mince. Ta druhá je, že proti našemu světu nestojí žádní beránci, ale zkušení a tvrdí teroristé a profesionální bojovníci. Několik let v afghánských horách by zocelilo snad i evropského intelektuála. Není náhoda, že drsné metody výslechu u některých z nich k ničemu nevedly. Jednak byli na různé utrpení nejspíš zvyklí od dětství, jednak jejich fanatické přesvědčení ve spojení s fundamentalistickou náboženskou vírou mohou člověka vést ke značnému vzdoru. Především v situaci, kdy dotyčný získá pocit, že nemá co ztratit. Přesně tak to popisuje Alexandr Solženicyn, když píše, že jedním ze způsobů, jak to všechno přežít, je právě to, že si připustíme, že to nepřežijeme. Takhle ostatně při vyšetřování v komunistické vazbě přežil Gustav Husák, prostě se nepřiznal. To mu nejspíš zachránilo život. Když se někdo míří s tím, že umře, vyšetřovatel je hned v nevýhodě. Ztrácí tu hlavní páku. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby dotyčný usoudil, že zemřít mohou všichni, on, jeho životní partner, děti, přátelé a tak dále. Na takového člověka pak nikdo nemá. S člověkem, který se nebojí smrti, totiž není možné hnout.
Status těchto bojovníků je problematický, protože nepatří k žádné řádné armádě, ani to nejsou klasičtí zločinci. Je sporné, zda je považovat za válečné zajatce. To bychom pak za ně museli považovat i příslušníky Rudých brigád v Itálii nebo teroristku ze 70. let Ulrike Meinhofovou v Německu. Ti se také považovali za bojovníky. Skutečně si někdo myslí, že by se na Meinhofovou měla vztahovat ženevská konvence jako na zajatého bojovníka? Teroristé si situaci poněkud zkomplikovali sami tím, čím jsou. Vynoří se někde z temnot, trochu bojovníci, trochu teroristé, trochu pomatení chlapci z vesnic, kterým dal někdo najíst a pocit důstojnosti.
Samá bezradnost
To mučitele jistě nijak neomlouvá, spíš to vysvětluje jistou bezradnost. Ve skutečnosti lidé postupy, kdy se padouch „trochu zmáčkne“, celkem pochopí. Stačí si vzpomenout na všechny ty „správňáky“ policajty, co je hrál Belmondo a další. Ti vzali drobného padoucha pěkně pod krkem, předpisy sem, předpisy tam. Jistě, mafiánského bosse nikdo nepřirazí ke zdi se zkroucenou rukou a neřekne mu: „Tak zpívej, nebo jdeš do lochu, kámo!“ Pěšák je na ráně, ale co se dá dělat. Některé oříšky jsou tvrdé k rozlousknutí a jde o životy druhých lidí.
Že vyšetřovatelé využívají postupů, jako je spánková deprivace, je už tradiční způsob. Stalinističtí vyšetřovatelé postupovali stejně. Jak známo, po sto hodinách bez spánku už má bdící halucinace. Stoupence demokracie nijak nepotěší, že se používají takové metody. Nebylo by přesné tvrdit, že tím klesáme na úroveň protivníků, protože ti už nasadili vysokou laťku. Nikdo by si netroufl bojovníky al-Kajdy nebo takzvaného Islámského státu podřezávat v Americe na ulici. Nikoho by to totiž ani nenapadlo.
Generální ředitelka organizace Amnesty International Irene Khan prohlásila v roce 2005, že Guantánamo (část Kuby obsazené Američany, kde jsou drženi podezřelí z terorismu) je „gulag dnešní doby“. To je formulace, která je dobrá do titulků, ale jinak se zcela míjí realitou. V sovětském systému táborů Gulag byly umučeny statisíce až miliony lidí, na Guantánamu ani jeden. Stovky jich byly propuštěny, protože se zjistilo, že se tito lidé nejspíš ničeho prokazatelného nedopustili. Nikoho takového by ze sovětského Gulagu nepropustili, tam bylo přece předem jasné, že ti lidé nic neudělali. Bylo třeba jednak naplnit kvóty a získat zadarmo pracovní síly na různé šílené budovatelské projekty, jednak zlikvidovat celé společenské vrstvy a zastrašit společnost. Používat tento pojem na současný boj proti islamistickému terorismu je zcela nepřípadné.
Měl do toho prezident Obama šťourat a chtít další zprávu? Že se objeví po celém světě další vlna antimerikanismu je jisté. Bude to jako vždycky. Nějaké nepokoje, pár mrtvých. Pologramotných mrtvých, kteří netuší, kdo skutečně může za jejich utrpení. Že nemá demokracie nic tutlat, padni, komu padni, je také jisté. Každá rada drahá.
Málokdo se asi odváží to říci, ale na sílu je třeba odpovědět silou, protože někteří lidé ničemu jinému nerozumí a budou pokračovat ve svých plánech, jak rozšířit svůj vliv, území, bohatství, vlastnictví otroků a otrokyň. Od demokracie očekáváme sílu, ne slabost. Ať už konečně vynalezneme drogu pravdy, po které každý promluví a nebude třeba mu strkat hlavu pod vodu. Aby bylo jasno, hlásím se na testování jako první. Dejte mi to a nechte mě mluvit a pak to všechno předejte mediím. Co bych pro svobodu neudělal. Jen mě nemučte, jsem člověk bázlivý a citlivý.
