První atomová bomba měla mířit na Mnichov

Připomínáme si 70. výročí konce nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva, ačkoli oslavy na počátku května jsou trochu zavádějící vzhledem ke skutečnosti, že v Tichomoří se bojovalo až do konce srpna 1945. Německá kapitulace v květnu pak vedla mj. k tomu, že zbraň, která byla nejprve vyvíjena proti Třetí říši, byla nakonec použita za tři měsíce proti Japonsku. Dějiny ale mohly docela dobře kráčet i trochu jiným směrem.

Ponechejme nyní stranou nekončící diskuse o tom, jestli Japonsko přinutily ke kapitulaci spíše atomové bomby, nebo sovětská pozemní operace v Mandžusku. Stejně tak nyní nezkoumejme to, nakolik bylo nasazení jaderných zbraní (ne)ospravedlnitelné. Skutečností je, že se atomová puma stala zbraní, která od základu změnila chápání války. Zničení Hirošimy a Nagasaki bylo ukázkou její strašlivé síly. Možná i díky tomu to byly první a současně i poslední případy, kdy nukleární zbraně explodovaly jinak než při zkouškách.

Stále se však zapomíná, že atomová puma původně vůbec nebyla vyvíjena proti Japonsku. Její projekt byl zahájen především v reakci na obavy, že stejnou zbraň připravuje Německo, jež by ji mohlo výhledově použít proti Americe. Přestože německý program jaderných zbraní možná nebyl tak zoufale neužitečný, jak se dlouhá léta tvrdilo, nepochybné je, že se nedostal do fáze, která by umožnila bojové nasazení „Bomby“. V každém případě ovšem byly USA v létě 1945 jediným státem světa s funkčním jaderným arzenálem.

Není vůbec obtížné si představit, že by válka v Evropě neskončila v květnu 1945, ale trvala by o několik měsíců déle. Vhodných scénářů lze nastínit více, od dřívějšího nasazení proudových stíhaček, přes úspěšnější výsledek ofenzívy v Ardenách, až po účinnější obranu proti sovětské armádě na Balkáně. Každopádně je však velice pravděpodobné, že by v takové situaci Evropa zažila jadernou válku, resp. ostré použití nukleárních bomb.

Před německou kapitulací si Spojenci zdaleka nemohli být jisti, že Německo nemá či nevyvíjí jaderné zbraně (zatímco v případě Japonska to věděli s jistotou). A vzhledem k nenávisti, jaká tehdy vůči Němcům panovala, by nejspíše nezněly ani žádné silnější námitky morální povahy, stejně jako byly většinově přijímány kobercové konvenční nálety na německá města. Každý prostředek pro zkrácení války a ušetření životů vlastních vojáků byl široce akceptován. To vše hovoří pro použití americké „Bomby“ proti Třetí říši.

V memoárech některých vojevůdců a letců se dokonce objevuje tvrzení, že již bylo předběžně diskutováno o možných cílech atomového úderu na Německo. První bomba měla údajně mířit na Mnichov, jenž byl konvenčními nálety relativně málo poškozen, a proto by dobře ukazoval sílu nové zbraně (tentýž argument byl použit i u Hirošimy). Navíc šlo o město, jež mělo velký symbolický význam pro nacistickou stranu. Americká atomová puma tak mohla docela klidně explodovat jen 150 kilometrů od českých hranic!

Kromě delšího odporu Německa, který by Američané (pravděpodobně) mohli zlomit použitím nukleární zbraně, se nabízí ještě jeden, ačkoli o dost divočejší scénář. U některých britských a amerických činitelů (včetně samotného Churchilla) existovala také obava, že se postup Rudé armády nezastaví na dohodnuté linii a Stalin bude chtít pokračovat ve svém osvoboditelském pochodu i za cenu boje se západními vojsky.

Nepochybné je, že z čistě vojenského hlediska k tomu sovětská armáda kapacity měla, jelikož se těšila obrovské početní převaze v pěchotě, tancích, dělostřelectvu i taktických letadlech. Že tyto obavy byly brány zcela vážně, ilustruje mj. Churchillův válečný plán s velice příznačným titulem „Unthinkable“ („Nemyslitelný“). V případě dalšího sovětského postupu hodlal britský premiér nasadit dokonce i zbytky poražené německé armády!

Pokud by došlo na tento katastrofický scénář, pak by se druhá světová válka v podstatě přelila do třetí světové. Na toto dříve vesměs opomíjené téma se v posledních letech objevilo několik publikací z oboru alternativní historie (románových i faktografických), z nichž většina pracuje s tezí, že by Američané nakonec sáhli k jaderným zbraním. Je ovšem velkou otázkou, jestli by tehdejší „Bomby“ opravdu mohly zastavit ofenzívu Rudé armády, neboť taktické použití proti vojskům je něco trochu jiného než „srovnání“ města.

Navíc je třeba připomenout jeden významný, ovšem mnohdy opomíjený fakt, a to počet tehdy dostupných jaderných zbraní. První puma byla pokusná, druhá bomba zničila Hirošimu a třetí Nagasaki. Pak už ovšem Američanům zbývala jen jedna! Pokud by Japonsko ani po Nagasaki nekapitulovalo, zbývající bomba by byla (údajně a pravděpodobně) shozena na císařský palác v Tokiu. A dostatek štěpného materiálu na vyrobení další pumy by byl k dispozici nejdříve na konci roku 1945, možná dokonce až na jaře 1946.

V takové situaci by nejspíš muselo dojít na americkou invazi na Japonské ostrovy, při které se mimochodem počítalo i s nasazením otravných plynů (a ztráty na obou stranách by pak patrně šly do milionů). Těch několik málo jaderných zbraní by tedy nemuselo stačit ani pro zastavení sovětského postupu. Historie by se pak jistě vyvíjela úplně jiným směrem, ale děsivé následky nukleárních výbuchů by Evropu trápily zřejmě ještě dnes.