Babišův New Deal, jeho politici a žurnalisté
Vstup lidí typu Andreje Babiše do české politiky otvírá novou éru v dějinách České republiky. Po listopadovém převratu stál před naší společností mimořádně náročný úkol zavést svobodné podnikání v situaci, kdy neexistovalo soukromé vlastnictví v pravém slova smyslu a chyběl kapitál. Výhodnou pozici na startovní čáře proto zaujali špičkoví manažeři někdejšího bolševického průmyslu, usalašení v terénu mimořádně vhodném pro budování tunelů, a lidé z předlistopadového organizovaného zločinu (bylo to taky podnikání, např. vekslák byl vlastně tak trochu bankéř v ilegalitě). Také z těchto zdrojů (samozřejmě nejen z nich, byly tu např. i restituce) rostly nové podnikatelské elity České republiky.
Dalším náročným úkolem bylo vytvoření politické plurality. Problémem se stalo zejména financování politických stran. Přesně vymezená státní podpora by sice byla nejméně problematickým řešením, ale pro systém politických stran ve stavu zrodu se příliš nehodí. Druhou možností je široce pojatý sponzoring. Díky němu česká politika záhy prorostla s problematickou novopodnikatelskou vrstvou daleko víc, než by bylo záhodně. S malou nadsázkou se dá říci, že demiurgem tohoto procesu byl Václav Klaus. Stalo se tak bezděčně a vlastně trochu z nezbytí, přesto z vlastní zkušenosti vím, že politika se tehdy generovala s dosti velkou lehkomyslností a nebylo těžké dojít k závěru, že to dřív nebo později skončí velkým malérem (mně samotnému to trvalo necelých osm měsíců).
V tomto nepřirozeném objetí politiky s ekonomikou byl zplozen fenomén kmotrovství. Někteří bohatší podnikatelé uplatnili svou finanční mohutnost v zákulisí politických stran k tomu, aby si průběžně vytvářeli pohodlné prostředí pro vlastní hospodářské aktivity. Mluví se v této souvislosti hlavně o ODS, myslím, že to platí pro všechny nebo skoro všechny relevantní polistopadové politické strany. Velká protikorupční revoluce let 2012-13 znamenala ovšem zásadní zlom: výsledkem řádění rozvášněných jakobínských fanatiků nejrůznějšího ražení vznikl velký prostor pro „nové lidi“. A ctižádostivější podnikatelé si všimli, že už vlastně politiky k ničemu nepotřebují: proč se pokoušet ovlivňovat politiku složitě a přes ruku, v nedůstojné pozici „kmotrů“, z přítmí kuloárů, když si ji mohou dělat sami. Loňský rok znamenal nástup prostých, řadových miliardářů, kteří makají a nekradou, protože to nemají zapotřebí. Heslo dne zní: sám sobě kmotrem. Vzniká tak nový typ společensky aktivní osobnosti: nikoli už „kmotr“, nýbrž „padre“. Politici ztrácejí své suverénní postavení a stávají se z nich pouzí zřízenci nové oligarchie.
Andrej Babiš je nepochybně hlavním hrdinou dnešního New Deal. Cestu mu vyšlapali (a dosud vyšlapávají) aktivisté posthavlovských iniciativ typu Vraťte nám stát (vrátili ho, jak se zdá, jemu), žurnalističtí svatouškové z Bakalova Respektu a spřízněného mediálního okruhu. To je první významný okruh lidí, který se na nynějším New Dealu podílel. Právní fundamentalismus těchto lidí vytváří spojnici s řáděním „orgánů činných v trestním řízení“, které svými aktivitami, podivuhodně propojenými s investigativní žurnalistikou především babišovských médií, jaksi předbíhají rozhodování soudů: stane se to rozhodování nakonec zbytečným? A konečně jsou tu ti, co celý tento proces, jehož výsledkem je docela zdevastovaný politický terén a řada volných parcel pro politické developery z řad oligarchů, spustili: demokratická opozice, tj. ČSSD. Sociální demokraté uvěřili, že vedou zápas politického dobra s politickým zlem, při němž si není nutné dbát na žádné zábrany, přenesli jej na ulici, rozšířili podstatně rejstřík tolerovaných politických zbraní a povedlo se jim vybojovat vítězství – pro Babiše. Česká polistopadová demokracie jistě v mnoha ohledech nestála za moc, ale to, co nám tyto tři týmy vybojovaly (aniž by to byly zamýšlely!) je daleko, daleko horší.
Podobně jako v amerických filmech o vetřelci se političtí developeři nyní množí i na nižších úrovních. Shodou okolností zrovna Babišovy listy, MfD a LN, přinesly před týdnem rozhovory s novou hvězdou pražské komunální politiky Zbyňkem Passerem, lídrem „Hnutí pro Prahu“. Jeho bratr, úspěšný developer, založil kdysi rodinný podnik Passerinvest, na němž se zpočátku Zbyněk Passer taky podílel. O kmotrovství mezi bratry samozřejmě nelze hovořit, je to prostě rodinný tým s racionální dělbou práce. Už šestnáct let se angažuje v komunální politice a teď chce se svým hnutím kandidovat do zastupitelstva hlavního města Prahy. Na víc než na Prahu se necítí. Je to prostý, řadový člověk: „chováme se slušně, nevyvyšujeme se.“ Vykazuje i určité rysy odříkání: „Auto jsem si nekoupil za 330 tisíc eur, ale starší za cenu nového superba.“ Nechybí babišovské krédo: „máme dost peněz, takže bychom nemuseli krást“ (kdo nemá dost peněz, musí krást). Zatímco strany jsou pro straníky, jeho hnutí je pro všechny: „drtivá většina našich členů byli před vstupem do hnutí nestraníci“. Není politik, maká: „když Vám teče po ulici voda, tak jako starosta vezmete holinky a jdete to řešit“ (starosta by to mohl řešit i jinak, ale tohle jistě dělá větší dojem na voliče). A má představu i o okruhu občanů, pro něž chce pracovat: „Prahu reálně tvoří lidé a jejich ekonomické aktivity“ (v životě jsem neměl žádnou ekonomickou aktivitu a řekl bych, že většina lidí v téhle zemi taky ne; Hnutí pro Prahu je zřejmě hnutím pro všechny developery). A pokud jde o Babiše, „je tu celá řada odlišností, ale jeho výklad, že se na to už nemohl dívat, tak proto šel do politiky, je mi docela blízký.“
Upřímně řečeno, já se zase nemůžu dívat na tohle
Nové prostředí, v němž už není prostor pro kmotry, protože politika a podnikání splynuly v jedno, vyžaduje i novou žurnalistiku. Hezkým příkladem je Petr Kamberský, šéfkomentátor Babišových Lidových novin, a jeho sloupek rovněž z minulého pondělí, nazvaný „Peníze vládnou“. Omezím se na pár citátů: „Chceš-li pohnout světem, potřebuješ páku. A peníze jsou tou nejlepší pákou,jakou kdy kdo vymyslel.“ (Viz J. K. Tyl, Strakonický dudák: „Peníze jsou hever světa, silou svojí pravý div.“) „Tak tomu aspoň věří za oceánem (inu, jak kdo, bd) a docela jim to vychází.“ „Vstup velkých byznysmenů do politiky mnohé z nás překvapil, některé i vyděsil – ale optimisté v něm mohou vidět začátek rozumnější a stabilnější politiky“ (zejména takoví optimisté, co věří, že peníze jsou nejlepší pákou, jakou kdy kdo vymyslel; pesimisté těmto optimistům říkají cynici). „Čím více lidí se do politiky zapojí vlastními penězi, tím méně vychýlitelná bude.“ (Demokratická politika by měla být snadno vychýlitelná, dokonale nevychýlitelnou politiku jsme tu měli v letech 1948-89). „Máme-li pocit, že světem příliš hýbou něčí peníze, je na to snadná odpověď: proti jeho penězům postavit peníze jiné.“ (pokud si to pan Kamberský může dovolit, upřímně mu jeho příjmy závidím). „V jiných, mnohem normálnějších zemích platí politické projekty právě soukromí dárci. Je to jistá záruka, že poslanci budou dělat to, co si lidi přejí.“ (Totiž ti lidi, co mají dost peněz.) „Vzniká mnohem přímější kontrola nad politikem, než e-mail do parlamentu nebo návštěva ve volební kanceláři. Člověku, který Vám dá své vlastní peníze (pesimista by řekl: který si vás koupí, bd) se, ehm, směje do očí poněkud obtížněji než anonymnímu voliči.“
Na panu Kamberském je fascinující dvojí: za prvé bezelstnost, s jakou své názory podává, a za druhé fakt, že se za ně vůbec nestydí. Na rozdíl od něho jsem poněkud staromódní a myslím si, že politika a vůbec každá smysluplná lidská aktivita (i podnikání, pokud má být co k čemu) nestojí v první řadě na penězích, ale ne statečných, nezištných a obětavých lidech. V dnešní době, v babišovském „New Dealu“, v době, kdy se dá, jak se zdá, všechno a každý koupit, v době služebných (nechci přímo říkat prodejných) politiků a podobně služebných novinářů, v době, kterou utvářela a utváří směs fanatického jakobínství (t.č. už na ústupu) a vyčůraného „pragmatismu“, je zapotřebí si to pořád dokola opakovat. A člověk aby se měl snažit, aby tak vysokému nároku aspoň občas a aspoň trochu dostál.
