Kvóty jsou na spadnutí

Po týdnu v Praze probíhala další schůzka na půdorysu Visegrádu o přistěhovalecké krizi do Evropy. Ke čtyřce ministrů zahraničí z České republiky, Maďarska, Slovenska a Polska se tentokrát připojili jejich lucemburský a německý kolega. Lucemburčan tu byl spíš do počtu, jeho země právě předsedá Evropské unii, ale Němec Frank-Walter Steinmeier je jiná váhová kategorie, o jeho přítomnost a jeho rozpravu se středoevropskými ministry šlo. (Dokonce do takové míry, že jeden zpravodajský kanál v Německu přenášel z tiskové konference jen vystoupení Steinmeiera.)

Z veřejných výstupů se zdá, že Steinmeier odletěl z Prahy s prázdnou. V-4 povinné kvóty na uprchlíky nadále odmítá. Jenže věci, jak známo, nejsou, čím se zdají být, a krátkou návštěvou Steinmeiera v Praze věc nekončí. Už v pondělí se bude konat summit ministrů vnitra EU a pokud tady se s věcí nepohne – rozuměj pokud vůči kvótám bude pořád existovat odpor –, dostane spor k rozseknutí první politická liga, tedy hlavy států a premiéři na speciálním summitu, který prý v takovém případě svolá předseda Evropské rady Donald Tusk. A nejpozději tehdy si Německo s pomocí Paříže prosadí svoji, tedy povinné kvóty spíš trvalé než jednorázové.

Jak je to možné, když při prvním pokusu Junckera nastolit princip kvót letos v květnu ještě na Evropské radě existoval dostatečně silný odpor? Ani dnes přece není pravda, že imigrační oktroj odmítají pouze vlády Visegrádu. Podobně odmítavý názor na kvóty dalo najevo například i Rumunsko (jeho prezident oznámil, že země je schopna přijmout pouze 1785 azylantů; proč ne třeba 1784, na to je ovšem třeba ptát se v Bukurešti), trojice pobaltských zemí, také Dánsko a ovšem Velká Británie – poslední dva se do blokační menšiny nepočítají, na rozdíl od nás si totiž prosadili v Lisabonské smlouvě výjimku z bezpečnostních a azylových záležitostí, tzv. opt-out. Zásadní ztrátou pro odpůrce kvót byla před několika dny dezerce Španělska – a bez něj blokační menšina zřejmě už neexistuje.

Situace je dnes vyhrocená a je jasné, že někdo/něco ztratí tvář. Pokud bude Visegrád přehlasován, přijde o tvář EU a její advokáti včetně těch tuzemských – vzpomenete si ještě na četná ujišťování, že poměrné ztrátě hlasů menších, do té doby pravda zvýhodněných členů a naopak posilování velkých, jak je přinesla Lisabonská smlouva, se u nás přikládá přehnaná váha? A že v Unii se stejně vždycky spory řeší konsensem? Už se třesu na Cyrila Svobodu nebo Vladimíra Špidlu, jak budou českému publiku vysvětlovat, že to žádné válcování nebylo.

Jestli ta situace nastane, budou to mít naši apologeti všeho, co přichází z Bruselu, o to těžší, že tentokrát se reprezentanti visegrádské čtyřky proti povinným kvótám vymezili tak jednoznačně. Bohuslav Sobotka to udělal téměř nesobotkovským způsobem, asi aby neztrácel vůči svému rivalovi v koalici Andreji Babišovi. Nicméně vysvětlit takový veletoč asi nebude v lidských silách. Chudák Sobotka. Jeho vicepremiér Babiš je podle potřeby schopen se od vlády distancovat (jako když komisariát pro rovnost pohlaví aj., který zbyl na českou zástupkyni Věru Jourovou v Evropské komisi, svedl na Sobotku se Zaorálkem, přestože předtím oběma Jourovou vnutil se slovy, že už je pro ni předjednaný významný resort).

Malou útěchou může Středoevropanům být to, že v posledních dnech vycházejí v důležitých západních novinách i texty na obranu „Východoevropanů“. Komentář bývalého dopisovatele Frankfurter Allgemeine Zeitung v Praze Karla-Petera Schwarze nese název, který netřeba překládat: „Osteuropa hat recht.“ V anglickém Daily Telegraphu pak zase Ambrose Evans-Pritchard konstatuje, že v Evropské unii se objevila další trhlina: vedle dělící linie Sever-Jih (nefunkční eurozóna) je to linie Západ-Východ kvůli přistěhovalecké krizi. Až teď, vinou nemoudrého počínání Evropské komise, prý lidé dostali příležitost uvědomit si, že tak jako se členové eurozóny vzdali hospodářské suverenity, vzdali se členové Schengenského klubu suverenity v otázce hranic, policie a spravedlnosti.

V České republice získalo slovo suverenita v minulých letech kdovíproč nádech směšnosti (tedy kdovíproč; zasloužila se o to například dada-politička Jana Bobošíková, to však nemůže být celé vysvětlení). V těchto týdnech se připravuje jeho rehabilitace v českém jazyce. Protože aby se na pokyn odjinud sice možná pomalu, zato nenávratně měnila skladba obyvatelstva v konkrétní zemi, k čemuž by povinné kvóty položily základ, to je skutečně dechberoucí scénář. Bohužel právě tímto směrem se věci vyvíjejí.