Stroj ANO a jeho mašinfíra
V nástupu hnutí ANO vidí někteří komentátoři (třeba Bohumil Doležal) příchod nových politických pořádků, nikoli výměnu garnitur ale změnu politického systému. Podoba sněmu Babišova hnutí jako kdyby jim dávala za pravdu. Působil v mnoha ohledech protikladně vůči tomu, jak vrcholná jednání místních politických stran vypadávala, předseda ANO z toho může mít radost, přišel přeci politiku změnit a dělat všechno jinak… No, nevím.
Tradice zdejšího porevolučního politického sněmování zahrnuje kromě správy země a idejí taky šíbrovství, silácké řeči, alkohol a související přeceňování vlastního vtipu a vůbec rétorických schopností, křupanské demonstrování vlastního vlivu, domnělého či reálného, peníze – ty už vydělané i ty, jež jednou třeba přilétnou na naše „konto štěstí“ jako v té odrhovačce Michala Davida. Ve zhuštěné podobě dřívější politické dno ukazovala známá fotka, z kongresu ODS, jež před pár lety vyšla v Lidových novinách – nařvaný chlápek na baru mává štůskem bankovek.
Jaký obraz by vystihl jednání ANO, co je to za politiku? To, co z ní bylo vidět třeba v televizi připomínalo stroj, adekvátně tónovaný do kovové modři. Stroj na moc, v němž převodní páky fungují spolehlivě, zcela poslušny centrálního řízení, v duchu představy, že všechno je možné nějakým správným způsobem „ošéfovat“. Stroj v procesu učení, jeho mašinfíra celkem rychle pochopil, že stoprocentní zisk hlasů při volbě předsedy vypadá – jeho slovy – „trochu blbě“, další věc, již je třeba ošéfovat, příště ta cifra jistě už tak donebevolající nebude – i takových pětaosmdesát může bohatě stačit. A i nějaký ten mírně kritický dotaz na příštím sněmu jistě padne.
Předseda Babiš často podrážděně reaguje na dotazy po programu a hodnotách svého hnutí – jsou přeci tak evidentní, jenom nějací šťouralové se tváří, že je nevidí. Myslím, ale, že může být klidný. Právě ta bezhodnotovost v kombinaci s okázale zdůrazňovanou efektivitou může být na jeho hnutí pro určitého voliče nejpřitažlivější. V jednom ohledu totiž ANO v české politice zas až takový přeryv nepředstavuje. Vždycky v ní byl silný jakýsi bezhodnotový pragmatismu, Babišovo hnutí ho jen vykoplo na kvalitativně novou úroveň. Silnou politickou stranu koncipovanou v zásadě jako servisní organizace pro jednoho muže jsme tu už měli – Klausovu ODS devadesátých let, dominantní partaj, jež sice pěstovala ideologickou rétoriku ale také idejemi tolik nezatíženou praxi, přitahovala lidi v něčem podobné kádrům a stoupencům ANO, nakonec i ten profesor Bělohradský k ní měl tehdy po nějakou dobu blízko. A orientační smysl tohoto předního českého učence v posledních desetiletích nikdy nezklamal.
Podobně jako dnes ANO i ona byla vyjádřením nějaké ve společnosti reálně existující tendence – technokratického cynismu, který se určitými věcmi nezabývá, ani nechce. V průzkumech nejsilnější česká strana hodnoty nepotřebuje, protože hodnoty a stroj se neslučují, komu o něco jde, třeba proto, že to má rád, není v mašině dobře a není jí moc prospěšný. Stroje jsou pro jiné lidské typy – ochotné, loajální a výkonné, mající dost velký „nadhled“ na to, aby se některými otázkami prostě nezatěžovali. Politické marketéry, obchodníky s deštěm, pyšné na to, jak jsou nad tím vším povzneseni, muže a ženy, kterým nepřišlo divné nastoupit za komunismu do pézetky a potom zas třeba něco zprivatizovat. Vedení ANO by si svůj úspěšný projekt nějakými hodnotami raději kazit nemělo, tak jak je totiž hnutí naplňuje politický ideál té části zdejší společnosti, která je podobně bezhodnotová jako ono. Chce stroj a může ho mít. A třeba i pojede, mašinka. V souvislosti s ústupem těch velkých hodnot a autorit minulosti se říká, že na jejich místě nezůstane prázdno, že je něco zaplní a může to být prakticky cokoliv. Asi ano. Klidně i Agrofert.
