Stínohra. Režie: Sobotka, Kalousek
Prvním kolem ve sněmovně prošel tzv. fiskální pakt. Ale nikoliv dluhová brzda domácí výroby, navržena svého času Nečasovou vládou, nýbrž pojistka evropského původu – totiž ona dohoda, kterou s enormními psychologickými a vnitropolitickými náklady odmítl v lednu 2012 podepsat tehdejší premiér Nečas. Bylo to tehdy cvičení naordinované kancléřkou Merkelovou pro její vnitropolitické účely, na cvičení se kromě Nečase odmítl podílet už jen Brit Cameron.
Při dnešním opožděném přijímání jde ale podobně jako Merkelové před dvěma a půl lety o domácí politiku: aby pakt prošel definitivně, bude vláda v dolní komoře potřebovat ústavní většinu, tedy tři pětiny (120) hlasů. Chybí jí devět poslanců. Nabízí je TOP 09, ovšem za podmínky, že se paktu podrobíme ihned, tedy už v rozpočtu na rok 2015 – a ne teprve s přijetím eura, jak si to pro své nástupce představuje premiér Sobotka. Tím topka názorně demaskuje povahu europeismu dnešní vlády a především sociální demokracie. Je to jakýsi europeismus s výhradou: neplatí při kolizi se sociálním populismem, jíž je ČSSD už pětadvacet let v domácí politice čelným představitelem.
Pokud bychom ale z této situace chtěli něco vyvozovat o politickém géniovi Kalouskovi, vyjde nám, že je to génius spíš situační než strategický. TOP 09 jeho ústy koalici nabízí, že pokud by fiskální pakt platil hned, pomůže jí schválit rozpočty i v dalších letech. Vtip má zřejmě spočívat v tom, že ve fiskálním paktu předepsaná horní hranice strukturálního deficitu je pouhé půlprocento HDP a vláda by si tak sama svázala ruce. Jenže v rozpočtu nejde jen o výši deficitu, ale i o strukturu výdajů. Čím přesně se nabídka bianco podpory rozpočtové politice vlády liší od proslulé opoziční smlouvy, kdy se ODS zavázala Zemanově vládě neshodit ji a tím de facto přijímala odpovědnost za rozpočet a s výjimkou prvního ho pomáhala prohlasovat?
Je to ukázka nevěcné debaty. Kalousek zřejmě počítá s tím, že na tuto vějičku mu vláda stejně nenaskočí. V debatě o fiskálním paktu by pak z jeho strany šlo o věčný souboj opozice s vládou. Vláda se zase svým horlivým přihlášením k „Bruselu“ distancuje od předminulé, Nečasovy (a ovšem i Kalouskovy) vlády. Úplně k věci nebyla ani Nečasova distance před dvěma a půl lety. Ale ta měla aspoň racionální základ: zjednat si v EU psychologickou pozici státu, který se nebojí posuzovat jednotlivé iniciativy a návrhy jednotlivě, brát je do ruky jako rajčata v obchodě a buď si je vložit do košíku, nebo vrátit do regálu. Tuto psychologickou svobodu si v dnešní EU málokterý menší stát dokáže zjednat. Dnes tento Nečasem zjednaný prostor zaniká ve hrách domácí politiky všedního dne.
