Pegida mýtů zbavená: žádní rasisté ani nemakačenkové

Německé protestní hnutí Pegida, bojující za „ohrožené tradice a hodnoty křesťanského Západu“, které plnilo stránky denního tisku před půl rokem (teď je kolem něho celkem ticho, ale to se může rychle změnit), se prakticky již v momentě svého vzniku stalo předmětem vědeckého výzkumu. První ucelené výsledky – ačkoliv nikoliv samozřejmě nějaké „poslední slovo“ –  přinesla v minulých dnech publikace göttingenských sociologů Larse Geigese, Stine Marga a Franze Waltera „Pegida: Die schmutzige Seite der Zivilgesellschaft?“ [Pegida: Odvrácená tvář občanské společnosti?] (Bielefeld 2015).

Autoři publikace a jejich tým shromažďovali po měsíce relevantní informace prostřednictvím internetových a přímých rozhovorů s příznivci hnutí a účastníky jednotlivých demonstrací. Ne všichni účastníci samozřejmě byli ochotni s výzkumníky mluvit. Ale počet odmítnutí nevypovídá o tom, že by se jednalo o stejně smýšlející uzavřenou skupinu, nějaké „tvrdé jádro“ hnutí. Naopak, právě ti, kteří nejenže byli ochotni se sociology hovořit a odpovídat na jejich otázky, nýbrž často aktivně hledali příležitost říci jim své názory a důvody své účasti na shromážděních, se zdají být hlavní složkou hnutí.

Vyhodnocení sebraného materiálu, které kniha přináší, je opravdu zajímavé čtení. Jedno ze základních zjištění se týká osobnostního a sociálního profilu účastníků demonstrací a sympatizantů hnutí. A hle: Typický pegidista není otevřený nebo zakuklený pravicový extremista resp. neonacista, ani nezaměstnaný frustrovaný běloch-rasista, ani primitivní, neboť nevzdělaný příslušník dělnických profesí, ani náboženský fanatik, nýbrž zcela naopak. Příznivec Pegidy tedy je převážně mužského pohlaví (ženy byly na demonstracích zastoupeny pouhými dvaceti procenty, tedy výrazně méně ve srovnání s jinými protestními akcemi srovnatelného druhu), je ale bez vyznání, zato dobrého až velmi dobrého vzdělání (velká část účastníků, kteří byli s výzkumníky ochotni hovořit, měla nejrůznější akademické grady).

Starý 36 až 55 let, řádného zaměstnání na plný úvazek, politicky napravo od středu (Alternative für Deutschland – AfD má největší oblibu) a je z venkova, přičemž si vlastních kořenů ve svém městě, vsi a regionu cení. Plně se také s tímto regionem identifikuje, především pokud jde o kvalitu života danou propojením kultury s přírodou, které je v něm možné, na rozdíl od velkých industriálních center.

Poslední charakteristiku, totiž „venkov“, je třeba z českého pohledu chápat poměrně specificky. Dělení na „hlavní město“ a „venkov“ se vším, co z toho vyplývá v České republice, především tedy protikladná hodnocení bohatý – chudý, vzdělaný – nevzdělaný, liberální – konzervativní (ať už doprava nebo doleva), atd. není v Německu, tradičně silně regionálně strukturovaném, zdaleka tak silné. Je také třeba přiznat, že právě tato protikladná hodnocení přicházejí v českém případě ze strany ekonomicky, kulturně a mediálně dominantního hlavního města.

Tento vzdělaný, relativně dobře situovaný, ženatý muž z dobře obhospodařovaného „venkova“ si přeje ve společnosti větší důraz na „právo a pořádek“, důraznější hájení „národních zájmů“ a – na první pohled poněkud překvapivě – „názorový pluralismus“. Hnutí Pegida dalo těmto účastníkům pocit, že konečně „mohou promluvit“ a překonat „bezmoc“, přičemž zásadním pozitivním, „osvobozujícím“ zážitkem pro ně bylo zjištění, že jejich smýšlení sdílí celá řada jim podobných (na podobném stupni sociální hierarchie se nacházejících) lidí.

Pocit nesvobody v oblasti veřejného názorového vyjádření může být na první pohled překvapivý, ale není zdaleka jenom záležitostí příznivců Pegidy. Například nářky nad svazující „politickou korektností“ se objevují se stoupající frekvencí napříč veřejným názorovým spektrem po celé Evropě a někdy se vynoří i na zcela nečekaných místech (například v knize o migraci ve středověku, jak se mi nedávno stalo).

Až se zdá, že „politická korektnost“ nabývá formu jakési metafory, která má popsat nikoliv nějaký, jakkoliv vágní systém „politických“ zákazů a tabu, ale daleko spíše vlastní znejistění a strach z totální změny veřejného prostoru, kterou s sebou nese současná mediální revoluce. Což ovšem neznamená, že bychom tuto metaforu proto měli brát méně vážně – spíše naopak. Je jenom dobré uvědomit si, že tato „politická korektnost“ není primárně problémem politickým, ale mediálním, a u toho začít s rozjímáním o příčinách, následcích, jakož i případné „nápravě“.

Konkrétní důvody, plnící úlohu „poslední kapky“, která typického příznivce Pegidy přiměla k aktivní podpoře hnutí, se u jednotlivých respondentů hodně lišily (jeden uvedl například odpor k poplatkům za televizi), přičemž se ukázalo, že odpor k „islámu“, „migrantům“, „azylantům“ atd. hrál opět roli spíše sjednocující metafory pro nejrůzněji definované, hluboké i akutní obavy ze současnosti a budoucnosti, než aby byl podrobně promyšlenou a formulovanou koncepcí.

Pozoruhodným zjištěním právě v této souvislosti byl vztah respondentů ke společnosti a jejím základním hodnotám, především pak k práci – výdělečné i veřejně prospěšné. Často právě otázka po povolání vzbuzovala u respondentů kategorické reakce. Často ji dotazovaní chápali jako útok na osobní čest ve smyslu „Předpokládáte, že snad nepracuji?“ Jednotliví účastníci demonstrací popisovali sebe samé jako „pilné, zákonů dbalé, běžné občany, zvyklé obecnému řádu.“ Práci definovali jako „službu společnosti a důkaz morálních kvalit“.

To znamená, nahlédneme-li tyto jejich vlastní charakteristiky z opačné strany, že odpor demonstrantů směřoval jak vůči „cizincům“, kteří nemají zájem na práci pro společnost a je proto třeba zavázat je k tomu příslušnými opatřeními, a ty, kteří tato opatření ignorují, vyhostit ze země, tak i vůči vlastním lidem bez práce, „nemakačenkům“ („Sozialschmarotzer“ v němčině).

Nejenom tento celkem podrobný osobnostní profil příznivců Pegidy, ale i celá řada dalších zjištění, pro něž zde pro všechny není místo, přinášejí některá poznání, která stojí za pozornost. Především to, že takzvaný (liberální) „střed“ občanské společnosti se do značné míry kryje s příznivci Pegidy a že již není možné definovat jej jako prostý veškerých resentimentů vůči cizincům a sociálně slabým skupinám na okraji společnosti (v České republice převážně příslušníci romské menšiny).

Pravicové, na odpor k cizincům zaměřené názorové orientace jsou jeho integrální součástí. To je právě důvod, proč autoři dávají k podtitulu své knihy otazník. Jde opravdu o „odvrácenou tvář“ (schmutzige Seite – „špinavá strana“ v originále) občanské společnosti? Nebo prostě o její tvář, o jednu část této tváře?

Vztáhneme-li zjištění göttingenských sociologů na Českou republiku, lze jen litovat, že podobná analýza nevznikla u příležitosti vlny „protiromských“ pochodů před dvěma lety. Možná by její výsledky vypadaly více či méně podobně jako je tomu v göttingenské studii. Další zajímavou otázkou v této souvislosti je, co nebo kdo hraje v České republice úlohu Pegidy – v případě, že skutečně stejná nebo podobná sociální vrstva, jakou se podařilo výzkumníkům zachytit analýzou sociálních profilů příznivců Pegidy, v České republice zastává podobné nebo stejné názory (v jednotlivostech pochopitelně odlišně definované – odpor k sociálně špatně integrovaným muslimům v Německu by odpovídal odporu k sociálně špatně integrovaným Romům v České republice).

Pravděpodobně nebudeme daleko od pravdy, když budeme ekvivalent německé Pegidy hledat v osobě současného prezidenta republiky. Jakkoliv absurdně může toto srovnání na první pohled vyznít, nemusí být ve světle zjištění göttingenské studie tak docela od věci. Prezident dělá přesně to, co příznivci Pegidy vyčítali představitelům německé politiky, že nedělají – poslouchá právě tu „odvrácenou tvář“ občanské společnosti, kterou ovšem nevnímá, ani neodsuzuje jako „odvrácenou tvář“, nýbrž oslovuje ji jako legitimní a důležitou součást této občanské společnosti.

Právě z této části občanské společnosti se rekrutují prezidentovi příznivci a voliči. Ačkoliv göttingenská studie neposkytuje žádné návody na to, jak by měly politické a kulturní elity společnosti s touto její součástí zacházet a jak by ji měly oslovovat (studie je deklarovaným vědeckým popisem, nikoliv návodem z oblasti politického poradenství), je kulturně politické poučení z ní nasnadě. Prvoplánové rozhořčování se a prvoplánové odsuzovaní názorů toho typu, který studie definovala, nic nepomůže – přispěje jenom k dalšímu rozšiřování propasti mezi intelektuálně-kulturními elitami společnosti a politicky i ekonomicky důležitou součástí jejího středu.

V českých médiích, v jejich seriózních komentářích lze často číst, že prezident republiky „kope propast“, „rozděluje společnost“. A co když příčinou a původcem této propasti není on? Co když ta propast vypadá úplně jinak, podíváme-li se do ní z jednoho jejího břehu, než když do ní pohlédneme z druhého jejího břehu? Kniha göttingenských sociologů učí jednomu: Je povinností kulturně intelektuálních elit společnosti snažit se ze všech sil dozvědět se, jak vypadají věci „z druhého břehu“. Jestli Evropu v jejích dějinách něco pravidelně zachraňovalo, byl to její hlad po tom poznávat. Zjistit a vědět, jak se věci doopravdy mají. Je dobré vědět, že je tomu tak pořád. Teď v Göttingenu, příště třebas v Praze. Naděje nikdy neumírá.