Jak vznikl mýtus osmnácti miliard za EET

Víte, co znamená 18 miliard? Postaví se za ně 140 škol a školek nebo 900 dětských hřišť, pořídí vybavení osmnácti nemocnic, případně se může důchodcům přidat pětistovka měsíčně nebo učitelům 4500 korun. Tyto peníze budou každým rokem k dispozici, když se povinně zavedou elektronické pokladny EET, které konečně donutí hospodské a další živnostníky férově platit daně. Tato úvaha z reklamních klipů ministerstva financí je příkladem, že dnes je možné veřejně říkat cokoli.

Chyba není ve výpočtu. Za 18 miliard se opravdu pořídí zmíněné statky či výhody. Ale údaj o miliardách vynucených na podnikatelích zavedením EET není seriózní prognózou. Vychází pouze z podkladů od chorvatského ministerstva financí, které pokladny zavádělo v roce 2013. Nárůst výnosů při výběru daní reportovaný Chorvaty se pak přepočetl na české poměry a tak se došlo k odhadu, že se v Česku cca o osm miliard zvýší výběr daně z přidané hodnoty. Následovala další úvaha. Když živnostníci přiznají tržby, musí přiznat i zisk. Proto stát získá dalších 10 miliard na daních z příjmu.

Srovnávat chování Chorvatů a Čechů v ekonomických záležitostech, použít odhad daňových úniků v Česku a ještě předpovídat chování živnostníků poté, co přiznají předpokládané vyšší tržby, vyžaduje opravdovou intelektuální kuráž. Člověk se tak ovšem k osmnácti miliardám korun dostane.

Nehraje jedna věc. Po zavedení EET v roce 2013 klesly v Chorvatsku státní výnosy z DPH a daní z příjmů celkem o dvě miliardy kun. Kde je oněch 18 miliard pro české děti a důchodce?

Tajemný „porez na potrošnju“

Rozpor se dá objasnit podrobnějším průzkumem chorvatských reálií. Pražské ministerstvo financí vycházelo z údajů chorvatských kolegů, kteří jim předali informaci, že se výběr jedné z daní zvýšil o 48 procent. To skutečně odpovídá údajům o výběru daně, které se říká „porez na potrošnju“. V překladu to sice znamená „spotřební daň“, míní se tím ovšem místní poplatek, který ve výši tří procent odvádějí hospodští a hoteliéři svým radnicím z ceny veškerých nápojů vypitých v jejich zařízení. V roce 2012 se „porezu“ vybralo 55 milionů, po zavedení EET bezmála 81 milionů kun. V přepočtu na koruny se rozpočty všech chorvatských obcí dohromady vylepšily prokazatelně o 90 milionů.

Právě informace o zlepšeném výběru „porezu“ se staly základem k odvážné myšlenkové konstrukci, jak zavedením EET získají státní úřady dvousetnásobnou částku na DPH a daních z příjmu. Však by to dokázali i Chorvati, kdyby je zrovna netrápila ekonomická recese.

Jenže ani tato logická, byť za vlasy přitažená varianta, se nedá udržet. V Chorvatsku vybírá stát i klasické spotřební daně, které se mimo jiné týkají alkoholu, piva a nealkoholických nápojů. Výběr všech těchto daní v roce 2013 poklesl. Nedává to na první pohled žádný smysl. Host si dá v chorvatské restauraci pivo a zaplatí kromě ceny nápoje ještě DPH, spotřební daň a komunální poplatek. Hospodský pak vybrané peníze odvede státu resp. obci. Proč se roku 2013 ve dvou případech výběr daní snížil a ve třetím případě naopak zvýšil?

Je to pro mě chorvatská vesnice

Definitivní vysvětlení je třeba hledat v chorvatských vesnicích. Mnoho českých turistů zná letovisko Vela Luka na odlehlé straně ostrova Korčula. Výběr „porezu“ se tady v roce 2013 zvýšil dokonce o 167 procent. V rámci Chorvatska jde o rekordní číslo, pro starostu Luky to stejně velké terno nebylo. Polepšil si o 87 tisíc kun, necelé procento městského rozpočtu.

Nabízí se logické vysvětlení rozporu při výběru státních a komunálních daní. Hospodští z Luky měli obavy ze státních výběrčích daní, a proto platili víceméně slušně DPH i spotřební daň. Místnímu poplatku se však vyhýbali. Starostové je nenutili, protože si nechtěli rozházet sousedy, a velký zisk je stejně nečekal. Až zvýšený dohled státu při zavádění elektronických pokladen jim dal alibi, proč musí na hospodské zatlačit.

Za odvážnou, ovšem nesmyslnou prognózu, že český stát vydělá na elektronických pokladnách ročně 18 miliard, mohou klidně nést odpovědnost liknaví starostové z chorvatského pobřeží.