Pobaltí žije ve stínu ruské hrozby. A může být ještě hůř

Pobaltské státy čelí nejvýraznější bezpečnostní hrozbě od obnovení své státnosti v roce 1991. Jejich poloha spojnice mezi Ruskem a Evropou byla vždy dvojznačná. Oboustranně prospěšné hospodářské vztahy se střetávaly často s protikladnými politickými a strategickými zájmy.

Region se může snadno stát obětí širšího konfliktu v Evropě. Ruské kroky k prosazení mocenské kontroly a ovládnutí regionu vedly ke hledání způsobu, jak vybalancovat vztah malých zemí k velkému sousedovi a najít bezpečnostní zakotvení. Přímý politický nátlak Ruska vůči pobaltským státům dosud sklízel kontraproduktivní výsledky v podobě jejich konsenzuální urychlené integrace do evropských politických, hospodářských a bezpečnostních struktur.

Pobaltské státy byly z postsovětského prostoru jediné, které vybudovaly funkční parlamentní demokracii a tržní ekonomiku. Dokázaly opustit postsovětský prostor a integrovat se plně do Evropy. Determinovány tragickým prožitkem sovětské nadvlády neměly českou váhavost a zpochybňování smyslu integrace.

Když po polovině 90. let lotyšský bezpečnostní analytik Aivars Stranga načrtl vzorec pobaltské bezpečnosti, definoval jeho čtyři pilíře: domácí stabilitu pobaltských států, klidný vnitřní vývoj v Rusku, spolupráci Západu s Ruskem jako klíčového prvku evropské bezpečnosti a úspěšné fungování evropského bezpečnostního systému, tvořenému různými komponenty jaksoft, tak hard security.

Dva ze čtyř bezpečnostních faktorů, definovaných v polovině 90. let jako axiomy bezpečnosti tohoto strategického regionu, vzaly s Putinovou anexí Krymu a ruskou agresí na východní Ukrajině za své. Agrese vůči Ukrajině zásadním způsobem zpochybnila věrohodnost Ruské federace a otevřela otázku možnosti ruské agrese i proti pobaltským státům, především proti Estonsku a Lotyšsku, kde žijí početné ruské menšiny.

Krize a pobaltská cesta z postsovětského prostoru

Pobaltské státy nečelí hrozbám z Ruska poprvé. Éra ideového spojenectví s Jelcinovým Ruskem byla velice krátká. Vztahy se zhoršily poté, co se Ruská federace stala nástupnickým státem Sovětského svazu a přejala jeho dědictví. Po zdlouhavých jednáních odsunula vojenské jednotky a vyklidila základny v Pobaltí.

Komplikace narůstaly s rozvíjející se vnitřní nestabilitou v Rusku, volebním úspěchem komunistů a populistické nacionalistické pravice Vladimira Žirinovského, na druhé straně s otázkou občanství. Žirinovského výhrůžky, že Rusko vymaže „trpasličí státy“ z mapy, nedávno adresované pobaltským státům, nesouvisejí jen s nynější krizí. Doprovázejí jeho politickou kariéru od 90. let.

Celou analýzu čtěte v novém Týdeníku Echo.