Rozvodová bezmoc, výběrová sebereflexe
Na stránkách deníků se vyloďují spojenecká vojska, debatuje se s Noamem Chomskym, život plyne a kabely splaskávají.
Na prvních stranách některých deníků se referuje také o Ústavního soudu, který rozhodl, že soudy by v rozhodování o životě dětí rozvádějících se manželů měly, pokud to okolnosti dovolí, dávat přednost střídavé péči. Podle Práva: „ÚS upozornil, že soudy by si měly pečlivě poslechnout i přání dítěte, ale nikoli tak, že by dítě bylo bez obalu postaveno před otázku: Chceš raději bydlet s tatínkem nebo s maminkou? Senát připomenul, že se mění vnímání role otce a matky ve výchově, více otců se zapojuje do péče o potomka i v nejmladším věku, vzrůstá počet mužů, kteří odcházejí na rodičovskou dovolenou, a uplatňuje se ‚dvoukariérní‘ manželství.“ K tomu Martin Zvěřina ve sloupku Lidových novin: „Soudci Ústavního soudu opakovaně zdůrazňují, že soudy ani při nejlepší vůli nemohou vytvořit dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, protože to je dáno vztahem rodičů. Z téhle perspektivy je nutno posuzovat i ono preferování střídavé péče. Ta není doktrínou – vždy žádoucím cílem, ale ‚jen‘ za jistých okolností nejméně špatným řešením.“ Asi tak. Zkušeností rozpadu rodiny v téhle zemi prochází velké množství lidí – ať už v rolích rozcházejících se rodičů nebo jejich dětí, nemalá část během života „účinkuje“ v obou těch úlohách. Stát, zákon je v téhle situaci v hodně obtížné pozici. Musí účastníkům sporu garantovat nějaká práva. Jeho možnosti naplnění těch práv jsou ale velice omezené, nebo je cena za to vynucení hrozná (asi málokomu se chce poslat pro svoje dítě exekutora). Střídavá péče je asi dobré řešení v situaci, kdy jsou lidé schopni, řekněme, civilizovaného jednání. Ve chvíli, kdy se jedna ze stran „vzpříčí“ nemusí nic moc dobrého přinést (a vina nemusí být jednoznačně na straně toho vzpříčivšího se). Rozvod je často krutá situace pro všechny zúčastněné, tu krutost je možné zmírnit jenom do určité míry, pokud vůbec. Na tom se asi nic nezmění a nemá význam něco takového očekávat.
Ke společenským souvislostem rodinného života se dostává také Petr Holub v komentáři pro Mladou frontu Dnes. Podle něj “sociální stát v Česku přispěl k rozpadu rodiny“. „Jak se postupně zvyšuje podpora rodin s dětmi, matky si uvědomují, že víc než manžel je živí sociální úřad. Navíc osamělé matky dosáhnou na vyšší dávky. Proto se Česko zařadilo mezi polovinu evropských států, kde se každé druhé dítě rodí mimo manželství. V žádné jiné zemi se v posledních letech podíl nemanželských dětí nezvýšil tak rychle. Stát ukazuje cestu, která končí pro řadu rodin, přesněji osamělých matek s dětmi, v chudobě. Loni vyplatili nejchudším rodinám přes deset miliard, o čtvrtinu víc než rok předtím. Z toho se dá usoudit, že 50 tisíc rodin už žije jenom na dávkách.“ Text toho typu, který budí ostře polemické reakce – postavení státu ve vztahu k osamělým matkám je v něčem podobné jeho pozici v rozvodových sporech – by měl sledovat v něčem protichůdné cíle. Debaty, které se nevyhnutelně musejí stočit k otázce „Jak to teda vlastně žijem?“, ale mohou být dost bolavé, takže to možná skončí spíš v tichu.
Jinak: Lidové noviny otevírají zprávou o inauguraci nově zvoleného ukrajinského prezidenta Porošenka. Z Česka na ni poletí ministr zahraničí Zaorálek, většina evropských zemí tam vyslala hlavu státu nebo předsedu vlády. Právo předvídá strategii obhajoby Romana Janouška u odvolacího soudu, předpokládá, že bude argumentovat tím, že u první instance zazněly odposlechy, které byly pořízené při šetření jiné kauzy než byl pověstná Janouškova bouračka. Referuje se také o debatě s Noamem Chomskym a jeho slovech o privilegovanosti východoevropských disidentů ve srovná třeba s těmi z některých jihoamerických zemí. K tomu už bylo řečeno asi vše, já si jenom dovolím poznámku k jednomu Chomského tvrzení, jehož varianty často zaznívají i od dalších autorit ne nutně z radikální levice, k níž známý lingvista patří. Dotázán na to, proč svou (oprávněnou či neoprávněnou) kritiku zaměřuje především na Spojené státy a Západ, odpovídá, že člověk by měl kriticky zkoumat, reflektovat především chování těch „svých“, zametat před vlastním prahem a tak dále. Moc to od NCH neberu, připadá mi to jako dost laciná snaha udělat se před publikem jaksi ušlechtilejším. Přinejmenším je to Chomského deklarované odhodlání tepat viny vlastní strany dost selektivní. Člověk přece nemá jenom jednu vlastní stranu, definovanou státní či národní příslušností. Chomského strana je třeba taky radikální levice nebo taky on sám – a jeho míra sebereflexe ve vztahu k přečinům a vinám téhle svojí strany nebo k vlastním úletům je nulová, možná až záporných čísel dosahující. No nic.
Lidové noviny na titulní straně píšou o vyšumivší kauze korupce ve fotbale, jíž se (ze složitých důvodů, které se mě tu nechce vypisovat) říkalo „Křetínského taška“. Zprávu opatřily titulkem tak zvukomalebným, že si zaslouží být vysloven nahlas a to opakovaně. „Křetínského kabela splaskla“. Blesk mě dlouhodobě zklamává, dneska taky nic moc. Snad jenom další dva zásahy na frontě zvukomalby v titulcích „Vykoukla pleška!“ a „Dělníka zavalila avia“. Tak snad se našim pleškám budou přes víkend valící se avie vyhýbat. Co si taky přát víc...
