Úloha ZZ Top v českých dějinách, úloha pošty v běhu puče

Václav Havel oslavován ve Washingtonu, expremiérova manželka před soudem, zeď zabílená a zase pomalovaná a další projevy provozu.

Na titulních stranách fotky a reportáže z ceremonie v americkém hlavním městě, kde se na kapitolu odhalovala busta Václava Havla, zdůrazňováno je při té příležitosti, že osobnost z cizích krajů se podobné pocty nedostalo. Při vědomí tohoto se asi snáze skousne skutečnost, že ta busta – alespoň podle fotek soudě – není zrovna veledílo. Lidové noviny: Slavnostní ceremonie v Kongresu trvala zhruba pětačtyřicet minut. Padala slova vděku Havlovi a vzpomínek na jeho politický odkaz, atmosféru však příjemně odlehčoval frontman kapely ZZ Top Billy Gibbons s typickými zrzavými vousy do pasu a černými slunečními brýlemi na nose. Gibbons zazpíval dvě písně, přičemž ta druhá byla speciálně pro tuto příležitost upravená skladba děkuji ti s refrénem: ‚Nemuselas mě milovat, ale udělalas to a já ti děkuji.‘ Havlovi včera Billy Gibbons pěl v narážce na jeho roli při pádu komunismu: ‚Nemusels to měnit, ale udělals to.‘ Americká rocková legenda dodala: ‚A my ti za to, Havle, děkujeme.‘“ Takže Billy Gibbons. V jednom ohledu to může působit jako zvláštní volba: Gibbonsova kapela je v něčem skoro antitezí havlovského světa. Ne velkoměstská, ale venkovská, ani trochu antiintelektuální a vůbec ne rafinovaná, ani nějakým ojedinělým outsiderským způsobem syrová, insitní. Vousy, stylové brejličky, nadupaná kára, rovná silnice a sbor vnadných děvčat, plus možná pár panáků. Infantilní, klukovská představa svobody. Ale právě tenhle obraz, mám pocit, hodně chlapců a děvčat různých věkových kategorií zpoza železné opony nějakým způsobem sdílelo jako s trochou ironie vykreslovaný a nedosažitelný ideál. Někde pod všemi těmi filosofujícími slovy byla slyšet i ozvěna zvuku motoru auťáku, který ujíždí, kam si zrovna osádka zamane, zatímco jí vítr čechrá vousy. Takže je to asi správně – v den uvedení Václava Havla do mocenského centra reálné Ameriky zazpívala taky ta Amerika neskutečná, Amerika z klukovského snu. Patřila tam. Akorát ten text Gibbons asi měnit nemusel. Ta písnička by se k dané příležitosti hodila možná víc tak, jak byla napsaná původně.

Mladá fronta Dnes obsáhle řeší počínající soud s Janou Nagyovou (dnes Nečasovou). Předjímá problémy pro šéfa ÚOOZ Roberta Šlachtu, pokud manželka bývalého premiéra bude osvobozena. „Dnes, 525 dní od razie, nemají policisté to hlavní, co slibovali: vlivné hybatele zákulisí – kmotry. A na svobodě je i Nagyová, kvůli níž se poroučel Nečasův kabinet. Pokud Nagyovou soud, který dnes začíná, očistí, půjde šéfovi detektivů ÚOOZ Robertu Šlachtovi o místo. Navenek to zlehčuje. (...) Podle lidí z jeho okolí je však v případě neúspěchu celé kauzy Nagyová připraven odstoupit – pokud nebude rovnou odvolán. Šlachtovi nadřízení tvrdí, že za ním stojí. (...) Vyšetřování ‚kmotrů‘ se podle Šlachty vyvíjí dobře.“ Jenom přípodotek – dosavadní výsledky kauzy kolem Jany Nagyové a Petra Nečase skutečně neodpovídají policejní pompě, s níž byla odstartovaná. A způsob, jímž policie pouštěla a média zveřejňovala vybrané pasáže odposlechů, byl hodně mírně řečeno sporný a místy taky dost znechucující. Zároveň ale je vybájená ta historie o pádu Nečasova kabinetu jako výsledku působení jakobínsky zfanatizované justice, která ukřižovala nevinného premiéra. Bez ohledu na právní kvalifikaci té věci, její trestnost. Vedoucí Nečasova úřadu a premiérova tehdejší milenka nechala tehdejší manželku předsedy vlády sledovat lidmi z vojenské rozvědky. To na demisi celkem bohatě stačí.

V Právu rozhovor s dokumentaristkou Libuší Rudinskou, jejíž „demytizující“ film o Pavlovi Wonkovi vzbudil značnou kontroverzi. „Vadí mi zištnost jeho pohnutek. Nedělal věci, aby někomu pomohl, ale aby se vytahoval. Možná jeho čin ovlivnil nějakou generaci, ale já to tak nevnímám. (...) Samozřejmě, šlo o jeho smrt, která byla bezprecedentní a neoprávněná, ale nikdo nezkoumal, kdo to Wonka byl.“ V něčem typické. Mám na mysli to přesvědčení, že je možné jednoznačně identifikovat pohnutky dávno mrtvých lidí, nepřiznat jim třeba nějakou rozpornost. Tahle země má hrdinů dost málo, možná taky proto, že na ně klade nesmyslně vysoké nároky – nebyl jsi ve všech ohledech ideální, tak se nad nás ostatní moc nevytahuj, ať už jsi živý nebo mrtvý. Nejsem arbitr Wonkova života, to, proč se o něm ještě dnes občas mluví, je ale právě ta smrt, kterou Rudinská v rozhovoru odbude docela rychle (navíc „neoprávněná“ je dost divná charakteristika). Mohl být jakýkoli, ale v těch posledních dnech cosi dokázal. Mělo by to, myslím, stačit.

Ve stejném deníku Jan Keller ještě k prezidentovi a vajíčkům na Albertově. „Tak dobře. Co ale bude následovat? (...) Budou nespokojení občané při příští příležitosti zcela spontánně fasovat své protestní lístky z ještě větších balíčků a beden, než v jakých jim je připravili tentokrát? Část veřejnosti vyslovila nesouhlas s chováním prezidenta. To by mělo v demokracii stačit, v jiném systému by takovou šanci nedostali. Nyní začne být zajímavé sledovat, komu to stačit nebude. Kdo bude na Zemana dál útočit a kdo bude ukazovat na lidi, kteří nebudou ochotni se k útokům přidat, ale odváží se třeba i lehce distancovat od těch, kteří házejí vajíčka a hvízdají. Sledovat tento vývoj bude ještě zajímavější než sledovat protesty na Albertově. Mimo jiné se zde ukáže, nakolik jde v tom všem o lidská práva a demokracii.“ Řečeno oblíbeným termínem komentátorů fotbalu – kvalita nechybí. Zvlášť ten nenápadný náznak, že za víkendovými protesty byla nějaká neviditelná ruka, byl provedený velmi zkušeně. Z beden se tam rozdávaly papíry. Považte. Něco tak rafinovaného a logisticky náročného asi  dokážou organizované jen spojené temné síly světa. Je vůbec pozoruhodné jaký světodějný význam kritici tomu pondělnímu shromáždění přičítají. Středně velká demonstrace jakých je v západním světě každý den x, snad jen fotogenická byla kvůli těm kartám nadstandardně. A kdekdo za tím tuší působení ambasád a bůhvíkoho dalšího. Američani nám sesazují prezidenta! To se teda moc nevytáhli, protože takhle se prezident sesadit nedá. V jistých kruzích populární komik Petr Hájek píše o generálce na převrat. Zase – červeným papírem a v takovýhle počtech se toho moc nepřevrátí. Leda že by ten český stát byl o dost zpráchnivělejší, než by člověka napadlo. Kdysi v osmdesátých letech jsem četl trochu legrační radikálně levicový spis, obsahoval i jakýsi revoluční manuál – utkvělo mi z něj, že správný revolucionář v tom správném historickém okamžiku obsadí poštu. Takže přátelé, kterým nedává spát hrozící puč, by se měli vypravit na nejbližší úřadovnu, zkontrolovat, zda zákazníkům ve frontách nekoukají z kapes červené papírky a uklidněni se vrátit k práci pro blaho vlasti.