Shora nařízené kvóty jsou socialistický nesmysl

Kvóty jsou, jak se zdá, na evropské úrovni v posledních týdnech tématem číslo jedna. A nutno říci, že tématem velmi kontroverzním, které rozděluje celou Evropu. Budí veliký ohlas i mezi českou veřejností, a to je co říci, protože témata projednávaná na evropské úrovni se příliš často nestávají středem pozornosti.

Jak to tedy bylo za studené války?

Česko a další postkomunistické země se staly terčem kritiky za to, že se staví státy proti povinným kvótám. Německý týdeník Die Zeit šermuje s argumentem, že země na západ naopak uprchlíky z komunistických zemí ochotně přijímaly. Otázkou je, zda je taková kritika na místě, resp. zda dnešní vlna uprchlíků je srovnatelná s tou z komunistických zemí před rokem 1989?

Můžeme diskutovat o shodných rysech i rozdílech a jejich relevanci. Několik obrovských rozdílů tu však rozhodně je. Například to, že kvóty na uprchlíky nařízené státům shora jsou věcí, která nemá v dějinách Evropy žádné srovnání. Před r. 1989 neexistovalo, aby bylo nějakému státu nařizováno, kolik lidí mají přijmout.

To, že Die Zeit srovnává nesrovnatelné, je zřejmé i ze sociologického hlediska. Sociálně-vzdělanostní složení tehdejších uprchlíků z východu bylo podstatně jiné, jak to, které se nyní pokouší dostat do Evropy. Uprchlíci z východní Evropy se v tržním hospodářství dokázali prosadit a postarat se o sebe, což bohužel není případ současné vlny imigrantů z Afriky. Řada z nich přiznává, že při zvažování odchodu do Evropy vycházela z výrazně jiných informací, než se jim později dostalo v uprchlických táborech.

A pokud jde o postkomunistické země, tak ty uprchlíky přijímají, splní-li dotyčný požadavky a podmínky pro přiznání statusu uprchlíka. Ale právě ta zkušenost, že jim někdo něco pořád nařizoval, je nutí se držet zpátky. Je nezbytné, aby Evropská unie přišla s řešením, jak naložit se stále rostoucími počty uprchlíků. Pokud ale státy nespolupracují na potírání pašeráctví a následné imigrační korupce v členských státech, těžko samotné přijímání lidí něco vyřeší. A i kvóty dávají velký prostor pro korupci spojenou s žádostí uprchlíků se dostat do ekonomicky vyspělých zemí.

Tudy cesta nevede!

S návrhem kvót stanovených členským státům shora, jehož autorem je vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federica Mogherini, proto rozhodně nemůžu souhlasit. Přijímání azylantů by mělo být založeno na dobrovolnosti jednotlivých členských států, nikoliv centrálně přidělováno Evropskou unií proti vůli států. V Česku si můžeme opakovaně připomenout obrovské úsilí se zvládnutím kosovsko-albánské, jugoslávské, ruské, vietnamské nebo ukrajinské mafie.

Zavedení povinných kvót nevidím jako efektivní mechanismus řešení uprchlické krize. Kvóty nedokážou efektivně řešit důsledky krize a už vůbec ne její příčiny. Řešení krize uprchlíků považuji za natolik velký problém, že je nutné najít takové řešení, které je alespoň uspokojivé pokud možno pro všechny zúčastněné aktéry.

Na závěr bych tedy velmi rád zdůraznil, že problém není v ochotě pomoci uprchlíkům. Česká republika rozhodně nebrání uprchlíkům ve vstupu a není pravda, že bychom jim nechtěli nabídnout pomocnou ruku. Stejně jako ostatní země přijímá žádosti o azyl, jak se k tomu ostatně zavázala např. v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a s tím spojeného Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků. Na druhé straně ale přerozdělování a diktování shora problém nevyřeší, ale spíše rozklíží vztahy mezi členskými státy. V tom tkví jádro celého problému.