Bizarní válečník Zeman? Nikdy neříkej nikdy

Výzva Miloše Zemana k celosvětové zteči vůči Islámskému státu byla všeobecně odsouzena jako další bizarnost našeho prezidenta, které si zaplaťpámbu nikdo ve světě moc nevšiml, a rovněž bylo pozitivně kvitováno, že se vůči jeho návrhu rychle vymezil ministr zahraničních věcí Zaorálek.

Zaorálkův názor bezpochyby zapadá do evropského mainstreamu. Právě proto stojí za to se podívat, jak racionální je nejen na první pohled šílený názor na použití síly Miloše Zemana, ale i na první pohled rozumný názor Lubomíra Zaorálka.

Ještě před Zemanovým projevem vystoupil Zaorálek v nedělních Otázkách Václava Moravce na téma situace na Ukrajině. Zdůrazňoval důležitost jednotné pozice EU, což jistě správné, nemluvě o tom, že to je taky pro Zaorálka nezbytný argument při obhajování své pozice vůči rusofilským silám v jeho ČSSD. Ale ta jednotná pozice EU je podmínka nutná, nikoli postačující – jde o to, jaká ta pozice je.

A ta je taková, že, jak řekl Zaorálek, „jsme hluboce přesvědčeni, není to myslím jenom můj názor, že vojensky není možné ale tu situaci řešit. Prostě podlehnout pokušení, že to vyřeším vojensky, je tady špatně.“ A to zdůrazňoval ještě několikrát. „Já si myslím, že se naprosto nemůže změnit to, co jsem řekl, že ten konflikt nemá vojenské řešení a že naše role je, abychom hledali způsob, jak odvrátit prostě od toho pokušení řešit to zbraní a dalšími mrtvými.“ A ještě: „Já jsem přesvědčen, že má smysl se scházet, mluvit o tom a hledat způsoby, jak tu situaci ovlivnit. Jako prostě za každou cenu se stavět tomu, aby stoupalo násilí, aby stoupal počet mrtvých a aby se tam krajina měnila v sutiny.“

Klíčové tu není, že jsme proti násilí – to jsme vždy všichni, když si můžeme vybrat. Klíčová jsou slova „za každou cenu.“

Když za každou cenu, tak i za cenu kapitulace a územních ústupků Ukrajiny? Ano nebo ne? Za cenu rozbití všech zásad OBSE, OSN a Budapešťského memoranda? Ano, nebo ne?

Tuto otázku současná postmoderní Evropa nemá ráda. Ví totiž, že její odpověď bude nekonzistentní.

V Libyi se dnes uchytil Islámský stát a důsledky jejího rozkladu lze dnes vystopovat třeba až v Mali. Zaorálek pochopitelně zvolal: už žádné další Libye. Jenže jak ta intervence vznikla? Tak, že tam v roce 2011 vypuklo povstání proti Kadáfímu, který je krvavě potlačoval. Rizika intervence byla zjevná, ale (zejména) Francie a Británie usoudily, že jeho zabíjení je třeba zabránit za každou cenu. Syrská občanská válka trvá tři roky a už stála životy okolo 200 000 lidí. A všichni jsou pro, aby zabíjení skončilo. Jenže ne za každou cenu. A tak zabíjení pokračuje.

Ale je tu ještě jeden příklad, toho, jak je heslo „za každou cenu“ iluzorní. Málo se na něj vzpomíná – právě proto, že demaskuje celou postmoderní mírumilovnou rétoriku v celé její prázdnotě. Jde o operaci Bouře.

Je rok 1995 a válčení v Jugoslávii trvá už několikátým rokem. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost a je mezinárodně uznané, ale třetina jeho území je obsazena srbskými ozbrojenci, převážně armády tzv. Republiky Srbská Krajina. V roce 1991 se Chorvatům podařilo zabránit nejhoršímu, ale od roku 1992 je frontová linie víceméně statická. Chorvatsko nasazuje na válečné úsilí všechno, mobilizuje, reformuje svou armádu. Má podporu Západu, ale jen nepřímou. Američtí vojenští poradci, kteří v armádě pracovali, tam jistě byli s vědomím Washingtonu, ale byli to soukromé osoby z privátní bezpečnostní firmy. A s výzbrojí Západ pomohl jen tím, že zrušil embargo.

4. srpna 1995 zaútočily chorvatské síly v koordinaci s bosenskými na celé 630 kilometrů dlouhé frontě. Za deset dní bylo hotovo. Chorvati dobyli zpět své území. A při té příležitosti ho etnicky vyčistili o asi 100 000 Srbů, kteří v Krajině a Východní Slavonii žili vesměs po staletí.

Chorvati postupovali tak rychle, že jim nikdo na Západě nestačil vysvětlit, že vojenské řešení je iluzorní. Ano, později došlo pod mezinárodní patronací ke zřízení autonomních oblastí. A Západ si hojil svědomí svou preferovanou metodou řešení balkánských válek, vyšetřováním válečných zločinů. Ale Chorvati kontrolovali území s mezinárodně uznanými hranicemi, vojensky hájitelné a slibující stabilitu. Svět s úlevou přijal fait accompli. Do míst, jež byla před pár lety ostřelována srbskými děly, jako Dubrovnik či Šibenik, se zase mohlo začít jezdit na dovolenou.

Kdyby tohle dokázal Porošenko, tak se ani Zaorálek, ani Zeman nezmohou na slovo.

Taková je smutná pravda o naší zásadě zabránit vojenské eskalaci „za každou cenu.“