Zrezivělá Kolbenka zapomenutá v křoví

Když Emil Kolben 3. července 1943 umíral v terezínském koncentráku, tanky s německým křížem vyráběné v jeho ČKD dobývaly Evropu. Slavná prvorepubliková firma z pražských Vysočan, která navzdory šrámům na své pověsti přežila nacismus i komunismus, padla až během polistopadové privatizace.

Tehdy v 90. letech se tomu říkalo privatizační džungle. Džungli připomíná areál vysočanské Kolbenky i v létě 2014. Vykuchané tovární haly pomalu zarůstají zelení jako rozpadlé pralesní chrámy. Pod spletí rezavějícího potrubí vyrostly příbytky bezdomovců, kdosi tu pěstuje dýně a v malém výběhu štěbetají kachny. Ale v otlučených budovách i dnes sídlí řada firem (asi dvě nebo tři se dokonce rozhodly investovat do nové fasády). Pár z nich ještě s čímsi obchoduje, většina je ovšem v likvidaci. Některé zdi jsou popsané čínskými znaky a kolem nich se míhají Asiaté s balíky napěchovanými neznámým zbožím. Kdosi tu před lety zaparkoval fialový mercedes, model 1984, dnes má auto vytlučené přední sklo a chybí mu espézetka.

V jedné z hal se ozývají kovové údery. Při pohledu do útrob člověk zahlédne provoz jako ze 70. let: u vchodu píchačky, chlapíci v umouněných montérkách, šero protínají záblesky, od stropu visí jakési kovové pláty. Muž v bekovce s ruským přízvukem zahrazuje cestu dál. „Co by se tu dělalo? To samé jako kdysi v ČKD, je to teď jenom jiná firma. Jsme poslední slévárna v Praze,“ pochlubí se muž jménem Voloďa už s úsměvem, ale dovnitř nás stejně nepustí.

Ještě na začátku 90. let měla ČKD rozestavěné linky pro výrobu 3200 tramvají ročně. Záhy ale o své trhy přišla, výrobu kolejových vozidel získal německý Siemens. „Po světě jezdí dvacet tisíc tramvají. Kdyby pro ně Kolbenka vyráběla jen náhradní díly, na což tu kapacity byly, byla by za vodou,“ posteskne si Tomáš Blažíček, poslední správce majetku společnosti ČKD Trakce, což bylo donedávna jakési srdce slavné Kolbenky. Blažíček z firmy odešel v roce 2006, kdy firma definitivně zanikla.

Můj šéf Alva Edison

Podnik s názvem ČKD vznikl v roce 1927 poté, co se firma Českomoravská-Kolben spojila s akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Poslední písmeno v názvu slavného podniku – D – je iniciálou strojaře Čeňka Daňka, který zemřel 34 let předtím (1893) a s Emilem Kolbenem, hlavní postavou ČKD, se nejspíš nikdy ani nesetkal.

Emil Kolben se narodil v židovské rodině ve Strančicích u Prahy v roce 1862. Jako šestadvacetiletý inženýr si v novinách přečetl, že Thomasi Alvu Edisonovi vyhořela slévárna v jeho strojírně Edison Machine Company (předchůdkyně dnešní General Electric) ve státě New York. Kolben doufal, že by mohl dostat místo v nově budované slévárně, a slavnému vynálezci napsal dopis. Ten mu hned odepsal, ať přijede. Edison ale rodáka ze Strančic zaměstnal rovnou ve svých vývojových dílnách a po roce se tam Kolben stal vedoucím inženýrem. V roce 1899 ho přizval další slavný vynálezce, Nikola Tesla, ke zkouškám vícefázových elektromotorů ve své newyorské firmě.

To ale byl úspěšný inženýr už tři roky spolumajitelem elektrotechnické továrny Kolben a spol., kterou založil ve Vysočanech s několika tichými společníky, z nichž nejvlivnější byl Karel Bondy. Firma se přejmenovala na Elektrotechnickou akciovou společnost a do roku 1910 dodala na deset tisíc strojů a zařízení pro sedmdesát velkých elektráren po celé Evropě, a dokonce až do Tasmánie. Kolben dostal od císaře Františka Josefa I. Řád železné koruny a v roce 1911 ho v Praze navštívil sám T. A. Edison.

Kolbenovy tanky táhnou na Polsko

V roce 1921 se Elektrotechnická a. s. sloučila s První českomoravskou továrnou na stroje v Praze a vznikla Českomoravská-Kolben. Ve 30. letech pak našel velkoprůmyslník Kolben, to už jako šéf ČKD, novou „díru na trhu“. Zaměřil se na zbrojní výrobu. ČKD vyvinula třeba lehký tank LT38, který švýcarská armáda používala až do roku 1976. Československo se i díky Kolbenovi stalo ve 30. letech největším výrobcem zbraní na světě.

Tanky LT38 pomohly obsadit Polsko, účastnily se dobytí Paříže a vyrazily i do Ruska. Vše v době, kdy Kolben a jeho rodina trpěli v koncentráku.

Kolbena nacisti vyhodili z funkce ředitele firmy den po vzniku protektorátu, 16. března 1939. Zarážející je, že už ve stejný den odjela do Berlína delegace vedoucích pracovníků ČKD, aby se tam pokusila získat odbytiště pro 150 tanků a 600 automobilů, zčásti obrněných, původně objednaných československou armádou. V červnu 1943 byl Kolben deportován do Terezína, kde o měsíc později jako osmdesátiletý zemřel. Podle vzpomínek své rodiny měl u sebe kromě několika osobních věcí do posledních chvil kufřík se 180 akciemi firmy ČKD. Firma se ale v té době už jmenovala Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG. Tanky LT38 pomohly obsadit Polsko, účastnily se dobytí Paříže a vyrazily i do Ruska. Vše v době, kdy Kolben a jeho rodina trpěli v koncentráku.

Po válce byla firma, opět pod názvem ČKD, rychle znárodněna a vyráběla převážně pro východní trhy, a to především tramvaje, lokomotivy a později i obří kompresory do aerodynamických tunelů, v nichž Sověti zkoušeli raketové motory.

Česká cesta

Začátkem 90. let vláda Václava Klause rozhodla o privatizaci „českou cestou“. A to přesto, že před podpisem byla smlouva ČKD s německou AEG na společnou výrobu kolejových vozidel a zahraniční poradci radili zachovat celý koncern. ČKD však byla rozdrobena na řadu malých divizí, které postupně krachovaly. V prázdných halách se natáčely zahraniční velkofilmy (například Bídníci) a v areálu vznikl bleší trh.

Nejzajímavější budovy Kolbenky a především pozemky získal podnikatel Petr Speychal, který před deseti lety koupil za 302 milionů 85 procent někdejšího strojírenského kolosu (tehdy pod názvem ČKD Praha Holding). Speychal má čilé obchodní kontakty v Rusku a je mimo jiné spolumajitelem klubu KHL Lev Praha, který navzdory letošní účasti ve finále ruské Kontinentální hokejové ligy ohlásil bankrot a nyní rozprodává hráče. Dnes se občas podniká trochu jinak než za Kolbenových časů.

V budoucnu se počítá s tím, že se staré haly a budovy ČKD zbourají a na jejich místě vyrostou nové byty a obchody. Po více než staleté výrobě jsou ale pozemky značně kontaminované.

Kromě pamětních desek před jednou z bran do bývalé Kolbenky zmizela loni v červenci i bronzová busta Emila Kolbena, která stála ve stanici metra, jež byla po průmyslníkovi pojmenovaná. Letos na konci června byla alespoň odhalena pamětní deska na vile ve vinohradské Hradešínské ulici, kde kapitán prvorepublikového průmyslu bydlel.