Zpíváte? Jste hudební skupina! Naše právo na štěstí

Překladatelé se konečně dočkali – v masových médiích se řeší translatologické problémy. Definice kapely formulována. First we take Oxford...

Lidové noviny otevírají ohromujícím sdělením: „Havel a Halík opanují Oxford.“ Slušné. Nejedná se ale o opanování trvalejšího charakteru. Na slavné univerzitě se dnes koná Sametový den. „Studentům se tam otevře nové centrum Sekyra House s posluchárnou Tomáše Halíka. Český velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský pokřtí svou knihu Havel. A v univerzitním parku bude odhalena lavička bývalého prezidenta. (...) Halík se chystá vystoupit s projevem výrazně kritickým vůči vládci Kremlu Vladimiru Putinovi. Duchovní (...) svůj proevropsky a prozápadně laděný proslov pojmenoval příznačně: Homo sovieticus, Václav Havel a Jan Pavel II. (...) Hybatelem celé akce je Luděk Sekyra. Ještě před několika lety by to znělo jako žert, kdyby tento miliardářský developer s kontakty na zákulisní figury a někdejší člen komunistické strany něco takového na prestižní Oxfordské univerzitě plánoval uspořádat.“

Jistým způsobem anglickou dimenzi má i rozhovor s prezidentem v Mladé frontě Dnes. Na první stranu z něj vypíchla prezidentovy úvahy o tom, kdo by asi tak mohl být příštím českým ambasadorem v Pekingu. Kromě bývalého ministra zahraničí Kohouta je Zemanovým favoritem... Jaroslav Tvrdík! No výborně. Předevčírem jsem v téhle rubrice rozebíral teorii, že prezidentovy excesy jsou projevem snahy překrýt jiné prezidentovy excesy. Například řekne do rádia, ehm, co se dá dělat, „kunda“, aby nějak přebil dojem ze způsobu, jímž pojednal 28. říjen. Pro tuto strategii jsem navrhl pracovní název „zakundit“, vyjádřil jsem ale značnou pochybnost ohledně toho, že věci fungují skutečně takhle. A teď najednou... nevím. Vyslat Jaroslava Tvrdíka do Pekingu je totiž idea vskutku explozivní. Jsou kontexty, v nichž slovo Tvrdík silou rezonance dokonce přebíjí ten výraz, který se díky prezidentovi stal pilířem zdejšího diskursu, ale člověk by ho stejně neměl psát moc často. Jmenovaný pán navíc o to místo ani nestojí – míra patafyzičnosti obstojná. Uvnitř vydání krátký rozhovor se Zemanem, tam už se prezidentovo výrazivo řeší, text je navíc jenom upoutávka na velké interview v sobotním vydání, kde se čtenářstvo zřejmě dočká kundění vskutku detailního a shrnujícího. Deník se snaží prezidenta konfrontovat se skutečností, že texty sedmi písniček Pussy Riot nejsou „kunda sem, kunda tam“. Zeman v úvodu připouští, že ten, ehm, předmětný výraz rusky nezná. „Mohl bych vám ocitovat například český překlad jejich známé písně z pravoslavného chrámu a v té písni byste našli několik dalších vulgárních výrazů. Ale myslím, že poukaz na název této skupiny je dostatečně výmluvný.“ Na připomínku, že v textu, o němž Zeman mluvil, to „klíčové slovo“ chybí. „No tak v tom případě bohužel buď neumíte dobře rusky, nebo jste ten výraz přehlédli. (...) V textu té písně , abych uvedl alespoň jednu ilustraci, najdete slovo vym**aný (podle překladu publikovaného MFD tam není – pozn. aut.). Pokud jste si toho nevšimli, tak si to přečtěte ještě jednou.“ V reakci na tvrzení, že Pussy Riot sice mají sedm písniček, vlastně ale nejsou kapela. „Pokud zpívá, je to nepochybně hudební skupina.“ Varianta Zemanova oblíbeného – pokud to vypadá jako kachna, chodí jako kachna a kýhá jako kachna, je to asi kachna. Akorát teda... Zpíváte? Jste hudební skupina! Bacha na to!

V Právu rozhovor s profesorkou trestního práva Dagmar Císařovou. Tématem jsou adopce homosexuálními páry, paní profesorka je pro. „Všichni máme právo na život, na zdraví a dnes se zdůrazňuje i právo na rodičovství. Každý člověk má právo na štěstí. A štěstí spočívá i v právu mít potomka.“ Předmět rozhovoru si dovolím nechat stranou. Docela mě ale udivuje, že profesorka trestního práva používá – byť v jaksi neodborné konverzaci – termín „právo na štěstí“. Byla by to prkotina, kdyby ta představa, že něco jako právo na štěstí existuje, veřejnou debatu nekontaminovala docela důkladně. Takže právo na štěstí? Pokud takové je, existuje zřejmě i porušení toho práva, je-li někdo nešťastný, byl tím ukrácen na svých právech, to porušení práva někdo způsobil, je nějakým vnějším zásahem napravitelné. Přijde mi to jako nebezpečný nesmysl, nemůžu si pomoct. Často se v téhle souvislosti cituje preambule americké ústavy, kde se píše o „pursuit of happiness“, právu usilovat o štěstí. To je ale něco úplně jiného – právo si představu štěstí sám za sebe formulovat a sám za ní jít a případně taky v tom úsilí sám za sebe selhat. Právo, jak jednou formuloval literární kritik Jan Lopatka, „pos.at si svůj život sám“. Řeči o právu na štěstí jsou ale založené na předpokladu, že štěstí je stav nějakým způsobem kvantifikovatelný, má nějaké parametry. A že představa, jakou si za sebe formulujeme, k tomu štěstí nutně musí vést. Někdo si myslí, že bude šťastný, až vydělá spoustu peněz. Znamená to nutně, že zbohatne-li, toho stavu skutečně dosáhne? Jiný si myslí, že ho šťastným učiní rodičovství, může být. Ale co když ne? Znamená to, že někdo porušil jeho práva, a kdo? To dítě, které si coby „generátor štěstí“ dovolilo selhat? Nejsem fanoušek šermování poznatky typu „vědci zjistili“. Ale pro jednou. Psycholožka Iris Maussová se štěstím zabývala, došla – velmi zjednodušeně – k závěru, že to je s ním paradoxní. U jiných cílů platí, že čím intenzivněji se jimi zabýváme, tím pravděpodobnější je, že jich dosáhneme – kdo často myslí na to, že jednou napíše knihu, ji napíše pravděpodobněji než ten, kdo se myšlenkou na psaní nezabývá. Se štěstím to ale je naopak, čím víc řešíme, že šťastni být chceme, tím menší je šance, že toho štěstí skutečně dosáhneme. Může-li tedy mít současná obsese štěstím a právem na něj nějaký výsledek, bude to maximálně ten, že lidi budou nešťastnější. A to jsem se ještě nedostal k otázce, jestli má štěstí být tím cílem nade všechny. No nic. Nějak jsem se rozjel.

Honem k Blesku. Celkově řečeno – nic moc. Snad jenom ve sportovní rubrice. Píše se tam o trenérovi fotbalové reprezentace Pavlovi Vrbovi.  Připustil možnost, že by národní tým mohl nastupovat bez kapitána Tomáše Rosického, který si v Arsenalu nezahraje. „Bác! ‚Rosova‘ nenahraditelnost se nezpochybňovala, ani když promarodil 18 měsíců v kuse. Vrbovi předchůdci Rada, Hašek, Bílek i Pešice dávali na odiv až panický strach ze zprávy, že Tomáš je zase ve špitále.“ To by mě tedy zajímalo, jak to vypadá, když fotbalový trenér „dává na odiv až panický strach“. Přejde během tiskovky do rohu místnosti, aby se v něm schoulil a nekontrolovaně klepal? Vybíhá do ulic a vydává přitom neartikulované skřeky? Musím to dění ve sportu sledovat soustavněji.