Proč všichni čeští premiéři končí v opovržení?

Z České televize jsme dostali ochutnávku na pořad Expremiéři, který se má vysílat na podzim. Stanislav Gross, nejmladší premiér v českých dějinách, tu s odstupem devíti let s jistou lítostí bilancuje a nakonec se omlouvá za to, jak balamutil veřejnost, když po něm chtěla vysvětlení, za co si koupil byt na Barrandově.

Nejde teď o to, že Gross si k pokání vybral tu epizodku ze své premiérské minulosti, která je vlastně v obou možných verzích (poslanecké náhrady vs lže nám i teď) banální, a že se neomlouvá například za pozdější pohádkové zbohatnutí, při němž mu byli nápomocni ti, jimž byla předtím nápomocná sociálnědemokratická exekutiva. V této souvislosti vyznívá pochvala od Františka Bublana (“Je to borec!“) téměř jako pokus vztáhnout Grossova slova na celou stranu. Ale to by sociální demokracie ze své historie jednak vyvázla příliš snadno, jednak tato omluva není kolektivní, ale naprosto osobní.

Stanislav Gross je viditelně nemocný a přeje si, „aby ten křížek byl co nejvíc vpravo“ na časové ose, tedy aby ještě pokud možno dlouho žil se svými dětmi a ženou. Je krajně neslušné lidem v takovém mentálním stavu (který samozřejmě může být horší než skutečný fyzický) právo na pokání upírat nebo se jim ve chvíli, kdy se nekají, jak by měli, posmívat. Grossův pokus měl samozřejmě k dokonalosti daleko, jak si všiml třeba Marek Benda. Ale neměl by právě křesťan projevit pochopení, o něž vážně nemocný člověk s evidentními výčitkami svědomí na kameru žádá?

Klaus, Zeman, Paroubek, Fischer... Ve válce s veřejným míněním

Nechci tu teď sestavovat pořadí premiérů samostatné České republiky podle zkaženosti a v něm Grossovi exemplárně vykazovat místo hodně vespod, ale není trochu zvláštní, že snad až na jednu výjimku (Vladimíra Špidly, u něhož je to ovšem dáno i jakousi celkovou nepochopitelností) nakonec všichni buď skončili, nebo postupně končí v opovržení? Dočkal by se Václav Klaus za svou amnestii takového demonstrativního opovržení, kdyby se mu předtím nenasčítaly všechny osobní pifky, které v různých lidech začal vyvolávat kdysi jako předseda vlády? Narážel by dnes Miloš Zeman ve výkonu prezidentské funkce na takový odpor, kdyby kdysi nebyl premiérem?

Téměř všichni čeští premiéři žili po odchodu z vlády v permanentní válce s veřejným míněním, zpravidla se vyhýbají novinářům a když píší memoáry, vyjde z toho apologetická a nevěrohodná kniha (Zeman, Paroubek, Fischer). Ideálem bývá zmizet v nadnárodní instituci, kvůli penězům, ale také pro možnost vypadnout na pár let z dohledu svých spoluobčanů.

Jmenovaný Vladimír Špidla se při odchodu z premiérského úřadu nechával slyšet, že se nedá vládnout a zachovat si při tom čistou vestu. Ale my s bývalými premiéry potřebujeme mluvit pro pochopení toho, co výkon funkce obnáší, přimět je ke svědectví o jejich době, které nikdo jiný nepodá. Skutečnost je taková, že dotyční pánové, ať už si jakkoliv umazali vestu, mají do jednoho upřímný pocit, že kritika vůči nim je hrubě přehnaná a pochází od lidí s nulovou představou o tom, jak tíživé povolání premiéra ČR je.

Obklopeni negativismem, který teče z médií, mají sklon nikdy veřejně nepřiznat žádnou chybu, kterou třeba sami ve svém nitru řadí mezi ty vážné. Proto například dosud není představitelné, že by se někdo z nich obrátil na autora, s nímž ho nepojí žádné přátelství, nanejvýš názorová blízkost, a poskytl mu svůj archiv a paměť, aby tak mohla vzniknout jeho kritická biografie (a la široce oceňovaný životopis Margaret Thatcherové od Charlese Moorea.)

Je to nepřirozený stav, a pokud bychom ani vážně nemocnému člověku na jeho neumělý pokus o pokání nedokázali odpovědět jinak než šklebem, těžko se změní.

Čtěte také: Pokání nemocného Grosse: 'Přijal jsem Krista. Nebyl jsem dobrý premiér'