S feťáky, opilými páry a ve squatech. Fotil na okraji společnosti

S pražskou policejní hlídkou strávil dva roky denních i nočních služeb. Nafotil stovky snímků ze squatů, nočních ulic i policejních služeben. Fotograf Tomáš Havelka, který pro svou práci na Nottingham Trent University v Británii dokumentoval policisty z Oddělení hlídkové služby Praha IV, chtěl ukázat malou část světa, kde platí jiná pravidla. Nyní je výstava Jasmín 700 k vidění až do konce května v pražské Jungmannově ulici.

Do pozvánky na výstavu jste napsal, že fotky chtějí ukázat malou část světa, kde platí jiná pravidla. Jaká pravidla?

Policajti mají moc, která je pro obyčejného člověka, který ji vidí zblízka, nezvyklá. A takové pražské periferie po půlnoci, to je svět sám pro sebe. Začnou se tam pohybovat úplně jiní lidé, než jsou ti zalezlí v domcích a bytech. Za dva roky, které jsem focením strávil, ale nemám jednoznačnou odpověď. Policajti dělají výjimečnou práci na místech, kam nikdo jiný nechodí. Jsou posíláni do situací, o kterých nic neví. Je to práce, kterou nikdy nejde dodělat. Třeba se povede zachránit deset životů a chytit sto zlodějů, ale druhý den je to to samé. Policajti se motají v ošklivých, špinavých místech. Jedna z jejich nejčastějších činností je domácí násilí. Chodí mezi rozhádané opilé manžele a řeší to. Každý, ke komu jsem s hlídkou přijel, prožíval nějakou špatnou chvíli svého života a třeba i zlomovou. A ti policajti do toho vstupují a mají moc to ovlivnit.

Na jedné z vašich fotografií sedí muž v uniformě naproti bezdomovci a oba si zapalují cigaretu. Z fotky je znát nečekaná pohoda. Jak ten snímek vznikl?

To jsem s hlídkou obcházel squaty, taková stanová městečka bezdomovců v Uhříněvsi. Ten bezdomovec tam bydlí v drážním domku, skvělý chlapík. Všechno tam měl naklizené. S tím policajtem se bezdomovec normálně bavil, pověděl mu novinky. Vyprávěl, jak se mu tam žije. Normální přátelský rozhovor. Nejsilnější je pro mě ale fotka feťačky z jednoho squatu, která hledí přímo do objektivu. Připomíná mi laň, kterou osvítí světlo auta a ona strne. Ta feťačka má stejně zděšený výraz jako ta laň.

Fotil jste i ve vypjatých situacích...

Otázka je, jak pro koho vypjatých. Jednou se vloupal do sklepa bezdomovec, ale chtěl tam jen přespat. Zrovna přijela hlídka se psem, který toho člověka hned našel a vyštěkal. Pro mě to bylo zvláštní, zase jsem cítil moc té policie, která byla absolutním pánem nad situací. Na začátku mi ta práce přišla vzrušující, ale Praha naštěstí není divoký západ. Zbraň jsem viděl vytaženou jen jednou, když kluci nevěděli, kam jdou a alarm hlásil narušení objektu. Nakonec to byl planý poplach.

Jak se policie tvářila, když jste přišel s tím, že chcete policisty fotit?

První žádost jsem sesmolil pro velitele OHS Praha IV. Tomu se nápad líbil, asi byl pyšný na svoje kluky. Pak s tím šel za nějakým ředitelem, já se v té policejní struktuře nevyznám, každopádně on to zařídil. Domlouvání s policajty bylo v pohodě až do momentu, kdy se začala plánovat výstava. Skoro dva roky se vyjednávalo s ředitelstvím, nikam to nevedlo. Nakonec jsem se rozhodl udělat výstavu sám. Shodou okolností jsem potkal ředitele společnosti Immofinanz Karla Bora, který dal mi pro výstavu tento prostor a tisíc euro.

A co policisté, kteří najednou dostali do služby cizího fotografa?

Ti to dostali vlastně za úkol. Ze začátku byli ostražití. Dávali si pozor, co říkají. Ale to ke každému, kdo přibude do party. Hned jsem hlásil, že s nimi budu jezdit rok nebo dva, aby si na mě zvykli. Posílal jsem jim průběžně fotky, aby viděli, co vlastně dělám. Někteří přišli i na vernisáž a dokonce pomáhali s přípravou výstavy.

Nebyla to nuda, nechat se vozit celou noc po Praze?

Já jezdil s hlídkovou službou, která si, když se nic neděje, činnost sama vyhledává. Často mě brali do těch squatů, abych měl zážitky. Občas se cítili zodpovědní za to, že se nic neděje. Časem jsem si sám říkal, kam chci jít a co fotit. Tak mě tam brali. Pořád nemůžu, nevím proč, vyhnat z hlavy to, jak jsme honili mladého cikána. Kluci ho chtěli jen zkontrolovat, ale ten vyplašený čtrnáctiletý kluk utekl z diagnosťáku. Ten hon na člověka se mi navždycky zapsal. Já jsem člověka nikdy nehonil, ale tehdy jsem na sobě sledoval ty pocity, jak ho chci dostat. To je pro mě úplně neznámé, nikdy jsem nebyl násilný.

Změnil se váš pohled po těch dvou letech na policii?

Focením se ten názor změnil o 180 stupňů. Taky jsem si před tím myslel, že jsou zlí, otravují, jsou líní a nejsou chytří. Ale po těch dvou letech si myslím, že to jsou obyčejní kluci a holky, kteří dělají specifickou těžkou práci. Jsou mezi nimi jak ti, co jsem si myslel, tak skvělí a chytří lidé. Češi se o policii moc nezajímají, ale když jim jde o život, volají ji. Je to taková směsice respektu a odporu. Ověřil jsem si, že když vám někdo vykrade balkón, případ se odloží a nic se neděje. Ale když jste jenom trochu ohrožená, udělají pro vás všechno. Když se ztratí dítě, udělají cokoli, aby se našlo. Jeden profesor z Anglie o nich hovoří jako o unseen labour, tedy o neviděných dělnících. Mám pro to jiný příměr. Policajti jsou jako ten krysař z Hamelnu, který dělá za lidi špinavou práci a oni ho za to nenávidějí. A podobně je to s policií. Má to jednu vadu, lidi nejsou krysy, to bych si nikdy nedovolil říct.

Říkal jste, že každý, ke komu jste přijeli, prožíval nějakou špatnou chvíli. To je pro fotografa etické dilema.

Etikou jsem se zabýval. Fotil jsem i drbany a pašíky (slangové výrazy pro pachatele – pozn. redakce). Ale nikdy jsem je nezachytil v nějaké ponižující pozici. Na fotkách nejsou žádné explicitní záběry. Pracoval jsem s tím, že si člověk musí domyslet, co fotce předcházelo a co následovalo. Jde o dokumentární fotky, Nejdůležitější je, aby zapůsobily a aby byly opravdové. Začínal jsem je dělat ze starého zvyku černobílé, ale nemělo to šťávu. Aby byly fotky co nejreálnější, skoro všude je středová kompozice. Snažil jsem se o co největší efekt na normálního člověka. Společnost se ale nezajímá ani o policajty, ani o drbany. 

Proč jste výstavu pojmenoval Jasmín 700?

Jasmín 700 je volací znak té jednotky, u které jsem byl. Ale důležité je místo, ve které fotky vystavuji. Tenhle prostor (připomínající prázdnou opuštěnou budovu – pozn. redakce) fotky sundává z piedestalu galerie a přibližuje tu práci policajtů, která opravdu je špinavá.

Tomáš Havelka je fotograf na volné noze narozený roku 1980. Žije poblíž Prahy. Studoval fotografii na ITF Slezské Univerzity v Opavě a Nottingham Trent University ve Spojeném království.

Čtěte dále: Fotografka boří snímky z porodů mýty. Podívejte se