Pavel versus Pavel, mor versus cholera
Dvě české strany, které si mezi sebou zřejmě rozdělí nejvíc hlasů v evropských volbách a hlavně které mají hlavní slovo ve vládě, ANO a ČSSD, už každá zveřejnila, koho by ráda poslala do Evropské komise. Andrej Babiš se už dlouho netají jménem lídra svojí kandidátky do Evropského parlamentu Pavla Teličky. O sociálních demokratech se vědělo jen to, že Teličku nechtějí, teď dodali i jméno: Pavel Mertlík.
Ekonom Mertlík je poněkud lepší volba z hlediska možného portfolia, kdyby se přihlíželo ke komisařově původní profesi, byla by snad pro Českou republiku šance na nějaký zajímavější komisariát. Ale tento rozdíl není moc důležitý, navíc i naši největší europeisté v žáru vybírání kandidáta zapomínají na oficiálně hlásané pravidlo, že komisař po jmenování už nikdy nezastupuje zájmy své země, ale celé unie.
Mertlík svému protikandidátu Teličkovi správně vytýká, že jako soukromý lobbista by se neměl stávat komisařem a že to je z definice střet zájmů. To by se dalo ještě upřesnit a rozšířit podle firem, které lobbistovi Teličkovi dávaly vydělat: jednou inkasoval za to, že dokáže ovlivnit komisi ve prospěch národní vlády, jindy od komise za to, že dokáže ovlivnit národní vládu či vlády. Nicméně oba muži mají pár společných rysů: například byli před listopadem 89 v KSČ, jsou tedy nepochybně oba oportunisté. Exkomunista z postkomunistické země je bohužel v Evropské komisi norma, dnes v ní v osobě estonského komisaře Kallase zasedá dokonce bývalý člen Nejvyššího sovětu SSSR.
Druhým, dnes mnohem důležitějším, společným znakem Mertlíka a Teličky je způsob myšlení: jsou pro další evropskou integraci, což dnes znamená hlavně přijetí eura, bez ohledu na jednoznačně katastrofální výsledky, které společná měna měla a pořád má pro některé členské státy, pro režim parlamentní demokracie v každém jednotlivém státu eurozóny, a konečně i pro vztahy mezi evropskými národy. Kdo v eurozóně nebyl, když ji zastihla krize, měl by mluvit o dějinném štěstí. Hlásit se do ní může jen někdo postižený kognitivní disonancí – nebo někdo, komu je osud jeho země v porovnání s vlastní kariérní vyhlídkou lhostejný.
Mertlík před deseti lety mluvil o tom, že nezavést euro „by byla jednoznačná prohra“ a ten názor v zásadních ohledech nekorigoval ani po vypuknutí krize eurozóny. Telička byl v tomto ohledu původně ještě radikálnější, o nutnosti připravit se na euro vyprávěl veřejně ještě před rokem. Pak jeho politický nadřízený Babiš před volbami z taktických důvodů dal najevo jistou zdrženlivost, a od té doby i Telička říká, že se jeho názor vyvíjí. To však ani náhodou neznamená, že tito Pavlové nejsou mentálně vzato eurokrati, jimž snaha Evropské komise zasahovat do víc a víc kompetencí bude připadat v zásadě normální.
Zatím jsme lidi s tímto defaultním nastavením vysílali do komise vždycky (Telička, Špidla, Füle). Ale proč vlastně? Argument, že v instituci, k níž mám zásadní výhrady, nepracuji, v tomto případě neplatí. Dokud má nad námi Evropská komise moc, jakou má, bylo by obhajitelné pracovat v komisi a aspoň ve svém portfoliu brzdit vznik nových regulací, smysl dokonce i pro euroskeptiky, kteří by z Unie nejradši vystoupili. To Česká republika, v posledních letech sympaticky v Evropě vystupující často s vlastním rozumem, s obyvatelstvem vůči euru a další integraci sympaticky odmítavým, skutečně nemá k dispozici nějakého svobodomyslnějšího favorita do komise, než jsou Telička s Mertlíkem? Odpověď je: dnes bohužel ne. Ale rozhodovat se bude až u voleb a dát hlas některé ze stran méně centralistických a méně dirigistických, je to nejjednodušší, co se dá udělat.
