Rodí se chladná byrokracie smrti. Západ ji chce zbavit všeho strašného

Země západního světa upustily od poprav. Představa, že se stát dopustí vraždy, zabije nevinného, je neslučitelná se způsobem chápání úlohy veřejných institucí, hodnotou, již společnost přikládá lidskému životu, a tak dále. Zároveň ale v Evropě dochází k – mírně řečeno – paradoxnímu jevu. Počet lidí, kteří umírají rukou státu, systému nebo za jeho asistence, prudce stoupá. Jsou to lidé, kteří volí důstojnou smrt, asistovanou sebevraždu, aby byli ušetřeni nezvladatelného utrpení.

Na rozdíl od justičního systému má přitom systém asistované sebevraždy či aktivní eutanazie výrazně slabší pojistky a existuje tendence k jejich dalšímu oslabování a rozšiřování možností státem asistované smrti. To vše proto, aby byla co nejvíce lidem dopřána možnost dojít ke konci, který bude důstojný, i v něm budou moci projevit svobodnou vůli. 

Existuje ale reálná možnost, že důstojnost i autonomie některých těch smrtí bude přinejmenším sporná. Stát a zákon vstupuje na půdu, jež se dá velice těžko zmapovat, jeho kroky tam ale budou mít absolutní váhu. Společenský pohyb v západních zemích se přitom zdá být zřetelný – s asistovanou sebevraždou, tedy zabitím lékařem či jiným profesionálem, a širokým polem pro její uplatnění veřejnost, zdá se, z větší části souhlasí.

Optický klam

V Nizozemsku by měl během letoška vzniknout návrh nové úpravy eutanazie, která se stane dostupnější pro větší počet lidí. Podle ministryně zdravotnictví Edith Schippersové by společnost měla vyjít potřebám „starších lidí, kteří nemají možnost pokračovat v životě smysluplným způsobem, kteří jsou zasaženi ztrátou nezávislosti a omezenou pohyblivostí, kteří se cítí sami, zčásti kvůli ztrátě partnera, tíží je všeobecná únava, úpadek a ztráta osobní důstojnosti“.

V praxi by to mohlo znamenat, že o asistovanou sebevraždu by mohl požádat prakticky kdokoliv, pokud by věřil, že už nemůže „vést naplněný život“, žádost opakoval, a potvrdil tak její vážnost (uvažuje se o dvou žádostech v rozmezí dvou měsíců), a splňoval věkový limit, uvažuje se o 75 letech.

V sousední Belgii může o eutanazii požádat pacient, který mentálně či fyzicky nesnesitelně trpí, není nutné, aby měl nevyléčitelnou smrtelnou nemoc, pro eutanazii neexistuje ani věkové omezení – požádat o ni může i dítě (se souhlasem rodičů). Argumentace je obdobná – méně bolesti, více svobody, více důstojnosti, více kontroly nad vlastním životem. A navíc – ušetří to peníze. Lidi je levnější usmrtit než je nákladně udržovat při životě.

Kanadská vláda si to v rámci debat o zavedení asistované sebevraždy nechala spočítat: úspory se odhadují na něco mezi deseti a dvaceti miliony dolarů, kanadská norma je přitom spíš restriktivní – aktivní eutanazii povoluje jen v případě nesnesitelně trpících nemocných, před nimiž je v dohledné době perspektiva konce.

V debatě o asistované sebevraždě ale může docházet k „optickému klamu“, je často ilustrována příklady, které jsou nějakým způsobem jednoznačné, jasné. Ale bude docházet k případům, kdy eutanazie nepřinese, jak se říká, dobrou a milosrdnou smrt. Prostě jenom smrt. A je otázka, jestli si společnost může dovolit, aby její zákony takové situace vytvářely a její instituce se na nich podílely.

Celý text Ondřeje Štindla čtěte na EchoPrime nebo v Týdeníku Echo.