Ukrajina je podle Klause umělý stát. Jistě, jako každý stát
1
Neochvějní spojenci Ruska objevili nové spojení, totiž „umělý stát“. V tomto případě je jím samozřejmě Ukrajina a rád o tomto umělém státě mluví třeba Václav Klaus. Naposledy ve čtvrtek v ruské televizi.
Z celkem pochopitelných důvodů mluví podobně i šéf komunistů. Vojtěch Filip v únoru 2014 řekl v České televizi: „Ukrajina může být mostem mezi EU a Ruskem, a to mostem velmi důležitým,“ míní. Jenže s trvanlivostí takového mostu to asi nebude velká sláva, protože i Filip použil oblíbenou větu Václava Klause a Ukrajinu označil za „umělý stát“, který více než 300 let existoval v rámci carského Ruska. Podle něj vytváření těchto umělých států, jak je teď zrovna na Ukrajině krásně vidět, jen oslabuje Evropu jako celek, neboť se tím snižuje její ekonomická stabilita.
Oba pánové by si měli nejdřív něco dostudovat z historie a dalších společenských věd. Pak by třeba zjistili, že každý stát je ze své podstaty umělý. Vzniká velmi často nahodile a především je konstruktem, tedy výtvorem lidských myslí. Nemá stejnou existenci jako strom nebo kámen, existuje do té doby, dokud v jeho existenci lidé věří. Jakmile v jeho existenci významná část lid věřit přestane, stát mizí jako sněhulák na Sahaře.
Umělými státy byly Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Československo. Je zajímavé, že jsme od Klause nikdy neslyšeli nic důrazného o tom, že bývalá Jugoslávie byla taky umělá a jako je ostatně i dnešní Ruská federace. Asi proto, že měl jistou slabost pro vládce těchto útvarů, tak jim jejich státní stavebnice nechtěl rozšít. (Jak je to s umělostí Ruska se ostatně prokáže celkem brzo, až na Sibiři přibude Číňanů. To hned uvidíme umělost v praxi.)
Rétorika používající pojem umělost má samozřejmě svůj smysl. Když je něco umělé, je možné to zrušit nebo přeměnit. Nemá to nárok na nějakou svébytnou existenci. Společenská nadstavba by tady ráda určila základnu, abychom to řekli marxisticky. Pochopitelně jde o to, na koho si teoretik troufne. Sotva se někdo odváží říct, že Indie je umělý stát, protože představa, co by se po jejím rozpadu na stovky státečků dělo v oblasti, je děsivá. Ale nějaká země v Evropě, která se ještě naivně vzdala jaderných zbraní výměnou za záruku suverenity a celistvosti. Pro další je to poučení, hádejte jaké.
Není celkem divu, že se najednou na straně Ruska spojují ty nejpodivnější síly. Komunisté ovládaní svou ideologickou mytologií tak mají blízko k různým nacionalistům, kteří uctívají národ. (Ten je ostatně taky konstrukt, takže podle politické potřeby lze vytvořit Čechoslováky, Moravany, Belgičany, Palestince a tvářit se, že je to „přirozené“. Takže se časem dostaneme až někam ke kmenové společnosti. Jestli to odpovídá civilizačnímu vývoji, který nás dovedl ke státu založeném na občanském principu a demokracii, je dost pochybné.
Pokud jde o komunisty, ti si nikdy se samostatností států, včetně jejich vlastního, nelámali hlavu. Důležité bylo jejich hnutí, které bylo přece internacionální. (Shodou okolností ale mělo centrum v ruském impériu, takže láska k SSSR byla povinnou součástí ideologické výbavy.)
U lidí jako je Klaus a Zeman je pochybné, že by mohli brát vážně kremelské báchorky o tom, jak Rusko zachraňuje demokracii a křesťanskou kulturu proti dekadentnímu Západu. Spíše se jedná o nějaký druh závazku, ekonomický nebo jiný. V každém případě se chovají přinejmenším jako kremelské hlásné trouby. To je pro tuto zemi ponižující i nebezpečné.
Pokud ale někteří politici vidí perspektivu v tom, abychom stáli na straně země s vymírajícím obyvatelstvem, deklasovaným nemocemi a alkoholismem a žijící především z vývozu přírodních surovin, země, která je ohrožením pro všechny své sousedy, od kterých si dle libosti chce ukrajovat území, je to věc jejich vkusu. Vkus je ostatně taky konstrukt. Někdo si ho už silně upravil podle cizího rozvrhu.
