Byl MDŽ a já se rozpřemýšlel. Mají muži ženám držet dveře?

Včera byl Mezinárodní den žen, v mých raných vzpomínkách uložený jako svátek, kdy se muži mohou svobodně ztřískat a vůbec všelijak se chovat, aniž by za to mohli být partnerkami kritizováni – dělají to přece pro ně, na jejich počest. Nicméně. Rozpřemýšlel jsem se, někdy se to tak prostě přihodí. Tématem byla složitost života, jak jinak. V tomhle konkrétním případě složitost života mužů, kteří netouží být šovinisty, jejich vztah k ženám snad není nadřazený, myslí si o sobě, že jim chtějí být dobrými kolegy, přáteli, spoluobčany… Ehm. Počítám se mezi ně, jak moc oprávněně je asi otázka, která by neměla být směřována na mě. Teď ale k té složitosti. Vlastně tady zneužiju rubriku komentář, jež by měla přinášet nějaký strukturovaný názor, k tomu, abych demonstroval nepřítomnost názoru a požádal čtenářstvo a především čtenářky, aby mi pomohly s jeho nalezením.

Jde o to, že mám pocit selhání v jedné věci. Nijak důležité, nemůže konkurovat všem těm variantám apokalypsy, které dnes zaměstnávají naši kolektivní představivost, ale nějak mě to pálí. Před lety jsem několik měsíců pracoval v Londýně ve velké instituci, kde se požadavky moderní etikety braly dost vážně. Do toho já. Zapadl jsem celkem bez problémů. Jedna maličkost se ale našla. Babička mi vštípila, že dámě je nutno držet dveře. Tak to dělám, aniž bych to nějak moc řešil. Dělal jsem to i tam a v několika málo případech (naprosto nekvalifikovaně odhaduju, že šlo o jednotky procent), to vedlo k rázně odmítavé reakci na straně dámy. Nešlo o nic život, zdraví či svobodu ohrožujícího, většinou svou nechuť projevily pronikavým a extrémně zpruzeným pohledem, nanejvýš jedovatou poznámkou. Na chvilku člověka taková věc otráví, zkazí radost ze života, nic vážnějšího.

Po nějaké době v tomhle prostředí jsem si ale všiml pozoruhodného úkazu. Přestal jsem dámám držet dveře. Nějak se to prostě stalo, ani ne uvědoměle, neřekl jsem si jednoho večera: nechávám toho. Ale nechal. Ty ženy, pro něž je držení dveří odpudivým projevem patriarchálního uspořádání světa, v tom jistě mohou vidět dobrou zprávu. „Držiče“ je možné celkem rychle převychovat. Mám ale (opět zcela nekvalifikovaný) dojem, že těch žen, kterým podržení dveří nevadí nebo ho dokonce vítají, je o dost víc. Možná jsem je tehdy zklamal, hrůza pomyslet. Jenomže ony se na rozdíl od těch prvních neprojevují, nedožadují se: Držte, člověče. Existuje asi dost mužů mého typu, takových těch vlažných držičů. Dělají to, ale není to pro ně nějaká zásadní součást jejich identity, nebudou držet dveře i kdyby jim za to hrozilo stažení z kůže, neplánují větu „Držel dveře“ jako epitaf na svém náhrobním kameni. Prostě ty dveře tak nějak podrží.

Pokud se to ale čas od času někdo takový – například já – setká v téhle situaci s odsudkem, proběhne v jeho hlavě nevědomá kalkulace. Mám dvě možnosti – držet dveře nebo ne. V tom prvním případě hrozí malé riziko, že se dočkám protivné, dotčené reakce. V tom druhém existuje jistota, že nikdo protestovat nebude a všechno proběhne hladce. No a já zjevně zvolil tu druhou možnost, protože procházení dveří beru jako způsob jak se celkem rychle dostat z/do místnosti/domu ne jako příležitost demonstrovat zásadní stanovisko. Jasně, taky je možné před vstupem společně s dámou provést nějakou tu rekognoskaci, zjistit, jak se k držení dveří staví a zařídit se podle toho. Jednomu se ale většinou nechce dělat si život složitější, změnit každé procházení dveřmi v operaci, která vyžaduje důkladnou přípravu. Místo toho od zvyku podržet dveře paušálně upustí. Stejně mi to ale vrtá v hlavě. Babička by nebyla ráda, kdyby to o mně věděla. Dneska už ale dveře dámám dveře zase držím. Je to tak správně? Poraďte, čtenářky.