Zavede Bavorsko jazykovou policii?
Křesťanskosociální unie (CSU) v sousedním Bavorsku dostala poměrně výstřední nápad: cizinci by měli používat němčinu i doma. „Kdo tu chce trvale žít, musí být veden k tomu, aby na veřejnosti i v rodině mluvil německy,“ stojí v návrhu memoranda pro sjezd strany, který se o víkendu sejde v Norimberku. Za tento populistický balónek sklidila CSU ze všech ostatních stran kritiku, dokonce i od sesterské CDU (křesťanští demokraté v nebavorském zbytku spolkové republiky). V kritice se často vyskytuje posměšné slovo „Sprachpolizei“, tedy jazyková policie, jíž, pokud by se citovaná věta z návrhu pro sjezd domyslela ad absurdu, nezbude než kontrolovat, jak se mluví v různých domácnostech. Což je samozřejmě směšná představa, takže tu evidentně máme co dělat s rétorikou, k níž se žádné prováděcí zákony psát nebudou.
Než se k posměchu přidáme, něco pro představu, v jakém kontextu tyto zoufalecké nápady mohou veřejně zaznívat. Poprvé od válek v bývalé Jugoslávii, kdy se do spolkové republiky uchýlily stovky tisíc utečenců a vystrašená spolková vláda zpřísnila azylovou politiku, zažívá Německo v přistěhovaleckých statistikách podobně strmý nárůst. Rokem 2013 postoupila spolková republika na druhé místo v celosvětové tabulce oblíbených cílů přistěhovalců, hned za tradiční přistěhovaleckou destinaci USA. Do Německa loni přišlo 465 tisíc přistěhovalců, letos prý budou čísla ještě vyšší. Půl milionu nových tváří ročně, to je na osmdesátimilionovou společnost docela dost. Nicméně o toto celkové číslo zas až tolik nejde. Tři čtvrtiny přistěhovalců pocházejí z ostatních států EU, většinou tedy z podobného kulturního okruhu. Ale skoro všichni, kdo zbývají do onoho půl milionu, jsou žadatelé o azyl, ročně tedy víc než 100 tisíc lidí. S tím koreluje statistika, že asi třetina mladých přistěhovalců (azylanti, kteří před něčím utíkají, mají v průměru výrazně početnější rodiny než ti, kdo jenom racionálně přijdou za prací) čte a píše německy jen s obtížemi, bude tedy špatně integrovatelná.
Na rozdíl od situace před dvaceti lety, kdy se Německo aspoň teoreticky mohlo utěšovat, že až v jedné konkrétní zemi skončí válka, příliv azylantů ustane a ti zbylí se vrátí/budou vráceni, není dnes problém s azylanty monokausální. Přicházejí z Afriky, z Asie, speciálně Blízkého Východu, který se zmítá v neklidu a konce nevidět. Němce a speciálně Bavory nervují zprávy o laxnosti úřadů v Itálii, frontovém státu na hranicích fenoménu známého jako arabské jaro. Italové azylanty často neregistrují a doufají, že jejich konečná je někde dál v Unii, nebo je dokonce posadí do letadla (jedna více než stočlenná skupina afrických běženců tak letěla z Itálie do Hamburku) či do vlaku na Mnichov. Těžko říct, do jaké míry příslušné zprávy a reportáže v novinách popisují izolované incidenty nebo fenomén. Německým čtenářům však na klidu nepřidávají. Proto teď CSU vyhrožuje zavedením kontrol na hranicích, pokud některé členské státy budou volně vypouštět uprchlíky do jiných (tedy Itálie do Německa), a v návrzích, o nichž bude hlasovat sjezd CSU, čteme i tuto větu: „Myslitelný by byl například závazný klíč pro rozdělování (azylantů - pozn. red.) do jednotlivých států EU." To by byla další plošná kvóta a je to potenciálně znepokojivá zpráva i z českého pohledu. Bez ohledu na to, jsme-li v otázce přistěhovalectví liberálové nebo konzervativci, ze státoprávního hlediska je rezignace na vlastní azylovou politiku špatně. O míře, v níž se státy budou otevírat, mají rozhodovat ti, kdo v nich žijí.
Nad „jazykovou policií“ a-la CSU je možné se smát, nebo si v ní přečíst znamení, že klíčový členský stát Unie přestává být spokojený s dosavadním modelem, na němž funguje přistěhovalectví do bohaté Evropy.
