Ne až tak otevřená náruč Německa

Německo obnoví kontroly na rakouské hranici, tamní úřady přestávají zvládat nápor uprchlíků. Ministr vnitra Thomas de Maiziere sice na tiskové konferenci říkal, že odhodlání jeho země přijmout ty, kdo pomoc skutečně potřebují, trvá. I tak je ale zjevné, že tím dost utrpěl obraz doširoka rozevřené náruče Německa, kam se vejdou všichni trpící tohoto světa.

Jistě, ten obraz byl spíš mediální zkratka nebo spíš fikce zrozená na sociálních sítích. V německém rozhodnutí je jistě možné vidět korekci slov kancléřky Merkelové, která si dost lidí vyložilo jako projev bezpodmínečné vstřícnosti a taky jako jaksi sólově provedený nátlak na ostatní země Unie – přijměte kvóty. Ty kvóty, o nichž je sice jasné, že toho zas až tolik nevyřeší, nanejvýš vytvoří nějaký dojem, že situace je pod kontrolou, všichni dělají, co mohou. Jenomže o moc víc, než vytvářet dojem evropská politika momentálně asi není schopna.

Evropská integrace prochází kvůli současné uprchlické vlně tou dosud nejvážnější krizí, píší mnozí, asi pravdivě. Jsem dalek toho zlehčovat vážnost toho, co se v těchto dnech děje, zároveň ale – starý kontinent neprochází nějakým dějinným kataklyzmatem, nečelí pohromě biblických rozměrů, která by představovala akutní ohrožení základů zdejšího způsobu života nebo vůbec toho života.

Pokud taková událost způsobí vážnou krizi, vypovídá to taky o soudržnosti Evropy jako celku i jednotlivých členských zemí Unie. A obraz evropské politiky odpovídá tomu, že situace vůdčích politiků evropských zemí je jistým způsobem bezvýchodná – čeká se od nich zázrak parametrů, jež se navzájem vylučují. Evropa se nijak nezmění a všechny syrské děti budou šťastné. Přitom toho moc nezmohou, přinejmenším ne tolik, co by od nich čekala veřejnost, s níž lomcují nejrůznější sentimenty a někdy taky afekty. Přeložit sentiment do řeči praktické politiky ale není zrovna jednoduché a taky není důvod proč to dělat.

Známá americká komentátorka Anne Applebaumová popsala začátkem září postoj Evropy k uprchlíkům jako „mnohovrstevnaté pokrytectví“. V něčem přesně, pokud ale Evropa dojde k nějakému společnému postupu, víc než nějakou formu „pokrytectví“ asi není realistické očekávat. Většinou to tak bývá, když je potřeba navodit alespoň iluzi nasycenosti vlka a, řekněme, tělesné integrity kozy.

Evropská odpověď na současnou situaci bude v každém případě v nějakém ohledu nedostatečná, možná zoufale nedostatečná. Bude ale muset být „prodána“ publiku, jež má při vší nesmiřitelně působící polarizaci společnou utvrzenost ve svých iluzích.