Nový refrén ANO, smysl života a sloní radosti
Eurokomisařka dogrilována, enormní dávka babišismů, úvahy o smyslu života – najít ho je dnes tak těžké. Neviděl jste ho někdo poslední dobou?
Noviny dnes zase do značné míry plní hnutí ANO a jeho pracovitý šéf. V Bruselu poslanci Evropského parlamentu zpovídali budoucí českou eurokomisařku Věru Jourovou. Deníky se plus mínus shodnou na tom, že si ani ostudu neudělala, ani nezazářila tak, že by si matadoři europolitiky kvůli tomu museli nasazovat tmavé brýle – ušlo to. Alexandr Mitrofanov v Právu v jejím bruselském vystoupení hledal i vnitropolitický rozměr: „ Kromě čistě odborných detailů ovšem považovala za nutné opakovaně zdůraznit, že je politička, nikoli úřednice. Vida. Že by to bylo mezinárodně podtržené loučení s Babišovým hnutím, jehož přestává být první místopředsedkyní? A s šéfem, s nímž jakékoli bližší spojení, natož podřízenost, velmi silně při slyšení odmítla? V ANO a mezi jeho nominanty do státní správy přece žádní politici z definice nejsou. Jsou tam jen experti, kteří makají.“
Předsedu ANO zase „griloval“ (ehm) deník Mladá fronta Dnes. Na ploše dvou tiskových stran toho Andrej Babiš říká docela hodně. Vyjadřuje jistou nespokojenost s prací ministra dopravy Prachaře a ministryně spravedlnosti Válkové. Především ale – spíš implicitně – formuluje nějaký světonázor, Babišismus. K sankcím proti Rusku: „U politiků je vždy problém, že říkají něco jiného, než si myslí. Myslím, že většina evropských politiků není ze sankcí nadšená. (...) Sankce nic nepřinesly, podle mě je třeba hledat jiné řešení, protože pokud by to gradovalo, budou poškozovat Rusko i Evropu.“ Nijak překvapivé. Ale ta první věta je hezká. Jednak ilustruje to, že AB nevzdává snahu prezentovat se jako nedotčený neználek mezi ošklivými politiky, držet obraz, který byl absurdní už na začátku a teď je ještě absurdnější, zároveň ale ve vztahu k veřejnosti nějak funguje. A taky – představa světa, kde politici vždy říkají jen to, co si myslí, může být pro člověka, který se o politiku zajímá hodně zběžně nebo v ní hledá především zdroj slastného pohoršení, v něčem dost přitažlivá.
Ale... já bych to pokrytectví v něčem i hájil. Ke sněmovní hádce o „komunistického fízla“: „Jsem rád, že jsem ve Sněmovně neseděl, když o tom jednala. Pokud u takýchto debat tvrdíme, že je to ta demokracie... Obecně si myslím, že to lidi nezajímá.“ K zamítnutí návrhu Marka Bendy, podle nějž by ministři museli mít čisté lustrační osvědčení. „Myslíte, že to dnes někoho zajímá? Lidi zajímá to, že tam pan Benda sedí 25 let, je tam jen z toho titulu, že měl tátu chartistu, tak to zdědil. On v životě nepracoval. Pro mě dlouhé a nic neřešící žvanění ve Sněmovně není práce.“ Dělat to, co lidi zajímá – možná nový refrén ANO. A nezabývat se tím, co je nezajímá, přičemž předseda je na českou kolektivní psýchu napojen a je schopný tu míru zájmu vyhodnotit. A ano... docela věřím tomu, že lidí, které lustrace nebo vůbec snaha nějakým způsobem přemýšlet o minulém režimu nezajímají, je skutečně hodně. ANO je v tom ohledu hlasem nezájmu, nejenom o tohle – nezájmu o cokoliv, co by přesahovalo úzce vymezenou sféru zájmu, v ničem neukotvený technokratismus, který nakonec i to fungování může jenom předstírat. Jsem se nějak rozjel...
Příloha Práva Salon přináší obsáhlou stať Jiřího Pehe Zrcadla prázdného světa. Tématem je bezvýznamnost, zlo, hledání smyslu a další oddechová témata v sekulárním světě bez Boha. Lamentace, v níž se jistě dají najít ošoupané truismy i přesně formulovaná tvrzení. „Ideologie individualismu, která nás ve svých kýčovitých podobách přesvědčuje o tom, že je každý naprosto jedinečný a jeho úspěch záleží jen na něm, se pak opakovaně střetává s vystřízlivěním, které je o to silnější, oč mohutnější je pomyslná stěna, kterou nám informační a konzumní společnost staví do cesty při případném přemýšlením nad tím, co v životě bez transcendence je vlastně ten kýžený ‚úspěch‘“. Připomínky k některým detailům – autorovy interpretace filmu Velká nádhera a knihy Cesta jsou od těch mých dost odlišné – jestli na tom tedy záleží. A tohle tvrzení Jiřího Pehe je skutečně zarážející: „Vědecko technická civilizace dokonce zachází tak daleko, že dobrovolný odchod ze života, který pro řadu lidí může v sekularizovaném světě postrádat smysl, kriminalizuje. Například české dráhy až donedávna požadovaly po pozůstalých náhradu škody způsobené sebevrahem jejich technickému zařízení.“ Docela zírám. Sebevražda přece byla v posledních desetiletích naopak dekriminalizovaná. A navíc – co po nějakou dobu dělaly České dráhy, nemá velkou váhu ve srovnání s velice silnou tendencí prosadit asistovanou sebevraždu nakonec třeba pro každého, kdo o ni požádá bez ohledu na důvody.
A teď zvesela. Pozitivní zpráva v Hospodářských novinách na otvíráku, podle ní se na seznam stovky nejvýznamnějších inovátorů střední a východní Evropy podle Google, Financial Times a polského magazínu Res Publica dostalo čtrnáct Čechů. To je v tom kontextu slušný počet.
To ale není nic proti radosti, již přinese titulek Práva: „Slon se nechtěl pářit a najednou to jde“. Protože tak to prostě je. Vždycky existuje ta možnost, že to, ač by nemělo, najednou půjde.
