Západ u Islámského státu stále opakuje stejné chyby

Evropa to v poslední době skutečně nemá lehké. Vlekoucí se řecká krize, konflikt na Ukrajině a k tomu příliv uprchlíků, jenž vyvolává ostré spory i v samotné Evropské unii. Vlna imigrace navíc těsně souvisí s konflikty na Středním Východě, zvláště v Sýrii, kde své pozice upevňuje Islámský stát, a v Libyi, kde tato hrozba také sílí. A aby toho nebylo málo, přibývá i krvavých teroristických útoků páchaných pod černou vlajkou IS.

Islámský stát nepochybně představuje jedno z nejhorších nebezpečí, jimž musel svět od konce studené války čelit. Bohužel ovšem reprezentuje také jeden z největších příkladů chyb Západu v oboru zahraniční a bezpečnostní politiky. Na IS lze dokonce dobře demonstrovat všechny tři hlavní chyby, jichž se Západ pořád s neobyčejnou spolehlivostí dopouští. První se týká vztahu k nastupujícím nepřátelským režimům a hnutím, druhý vojenské strategie ve válce proti nim a třetí politických plánů toho, co má přijít po nich.

Chyba č. 1: Naivní idealismus a nerealistická očekávání pomáhají vzestupu nepřítele

Ačkoliv to málokdo otevřeně přizná, Islámský stát je ve skutečnosti nejvýraznějším úspěchem toho, co se pod názvem „arabské jaro“ nejprve dočkalo na Západě nadšeného potlesku. Široký odpor proti autoritativním režimům v arabských zemích byl interpretován jako cesta Arabů ke skutečné demokracii a nadšení západních liberálů přehlušilo opatrný postoj těch, kdo varovali, že arabské země na takový proces nejsou připraveny a že tím, kdo nakonec z „arabského jara“ vytěží nejvíce, budou pravděpodobně islamisté.

Stalo se. V Egyptě vládu „umírněného“ Muslimského bratrstva odstranila armáda, avšak Sýrie se propadla do občanské války, jež se rozšířila také do Iráku, a boje posléze zachvátily i Libyi. Západ všestranně podpořil syrskou opozici proti režimu Bašára Asada, ten se však ukázal jako pevnější než Kaddáfího vláda v Libyi. Jako nejsilnější opoziční organizace se potom etabloval Islámský stát, jehož „chalífát“ nedávno oslavil rok existence.

Nemá smysl si činit jakékoli iluze o diktatuře Bašára Asada, přinejmenším je však jisté, že jde o racionálního a sekulárního pragmatika. Nepochybné zločiny jeho režimu se nedají srovnávat s masovými zvěrstvy páchanými pod vlajkou IS. Ten prosazuje nejextrémnější podobu islámu (patřící někam do hlubokého středověku), nijak se netají snahou ovládnout celý svět a podřídit jej brutální a nemilosrdné teokratické despocii.

V průběhu 20. století lze najít řadu případů, kdy západní státy nechaly padnout režim, jenž byl (objektivně) jejich spojencem, a tolerovaly (či dokonce podpořily) nástup jiné vlády, z níž pak vyrostl nebezpečný protivník. Lze začít v Rusku u bolševiků, pokračovat můžeme v Německu u nacistů a jako třetí velký případ se dá uvést Írán. Tamní šáh měl jistě spoustu chyb, jenže to, že Američané tohoto svého významného spojence nechali padnout, vedlo k nástupu „islámské republiky“, která představuje vážný problém dodnes.

Poučení: V mezinárodní politice je zapotřebí racionální realismus, nikoli emotivní idealismus. Intervencím s cílem změnit režim by měla předcházet důkladná analýza toho, zda ve výsledku nenastoupí k moci něco ještě daleko horšího.

Chyba č. 2: Neexistuje efektivní vojenská strategie vedoucí k porážce nepřítele

Přístup Západu k Islámskému státu napovídá, že se pořád nedostavilo úplné pochopení toho, o co přesně jde. Stále se jedná tak, jako kdyby IS představoval pouze teroristickou a guerillovou organizaci, která (snad náhodou?) dosáhla velkých úspěchů a udržela území. Západní země se snaží ignorovat fakt, že se IS od začátku snažil nikoli o spektakulární teroristické útoky, nýbrž právě o trvalou kontrolu území. Opravdu se již etabloval jako faktický (ačkoli slabý) stát a má veřejnou správu, ekonomiku a určitou podporu u obyvatel.

Poslední faktor by se rozhodně neměl opomíjet, protože představa, že si islamisté udržují moc výlučně terorem, je zcela mylná. Nikoliv zanedbatelná část sunnitských Syřanů a Iráčanů jeho nástup více či méně vítala a v současnosti využívá veřejné služby, jež IS zajišťuje těm, kdo se podřídí jeho vládě. Mnoho obyvatel nejspíš vede k podpoře IS i strach z represí, kterých by se mohli dočkat z rukou syrských či iráckých vojáků a milicí.

Rovněž z vojenského hlediska IS dalece přesahuje formát teroristické a guerillové organizace. Disponuje tanky a dělostřelectvem (a snad už i zárodky letectva), pracují pro něj profesionální důstojníci a v boji používá často překvapivě vyspělou taktiku. V každém případě je jisté, že to už není nepřítel, jakého by mohly porazit letecké údery nebo „chirurgické“ operace zvláštních jednotek. IS musí být zneškodněn v pozemní válce.

Pozemní síly ovšem k dispozici nejsou. Západní země jejich vyslání dosud zásadně odmítají a sunnitským arabským státům (jež se navíc zapletly do konfliktu v Jemenu) se také zjevně moc nechce. Kurdové bojují především na „svém“ území a armáda Sýrie se zaměřuje na udržování šíitské části země. Američané plánují vycvičit sekulární syrskou opozici, ale ke svému (patrně upřímnému) překvapení zjišťují, že bojovníků splňujících všechna vojenská i politická kritéria je k dispozici zoufale málo. Kdo má tedy IS vlastně porazit?

Západní i arabské země pokračují v leteckých úderech, které ale stále více budí dojem, že jsou prováděny takříkajíc pro efekt, aby to vypadalo, že se „něco dělá“. Navzdory těmto útokům IS každým dnem sílí a upevňuje svoje pozice. Poněkud to připomíná válku ve Vietnamu, která se také vedla „omezeným“ způsobem, a přestože v ní USA fakticky neutrpěly jedinou vojenskou porážku, skončila pro ně neúspěchem a traumatem.

Poučení: Když už padne rozhodnutí provést vojenskou intervenci, musí existovat jednoznačná strategie porážky a zničení nepřítele, a sice všemi adekvátními prostředky. „Omezené“ zásahy obvykle produkují omezené (pokud vůbec nějaké) výsledky.

Chyba č. 3: Neexistuje plán dalšího politického vývoje po vojenském vítězství

Srovnání s Vietnamem se nabízí ještě v jedné věci. Správný postup při vedení války je takový, že politici určují politické cíle a vojáci stanovují vojenské prostředky k jejich dosažení. To, co se odehrávalo během vietnamské války, ale bylo groteskním obrácením tohoto postupu, neboť američtí politici nedokázali stanovit, co je vlastně žádaným cílem, ale zato generálům neustále mluvili do toho, jaké vojenské nástroje mají používat.

Intervence proti Islámskému státu se tomu nepříjemně podobá. Západní politici odmítají sahat k pozemním silám, resp. dovolují jen nasazení letectva, ale dosud nezazněl jasně formulovaný cíl celé operace. Čeho se vůbec má těmito údery dosáhnout? Má snad být IS „zabombardován do doby kamenné“, jak se říkalo ve Vietnamu? Má být donucen kapitulovat? Nebo se čeká, že se po dostatečně dlouhé době „sám od sebe“ zhroutí?

Pomineme-li to, že ani jedna z možností nevypadá zrovna realisticky (jen ze vzduchu se válka vyhrát nedá, fanatičtí islamisté kapitulovat nebudou a IS s postupem času spíše posiluje), není zřejmé ani to, co má následovat po porážce „černé vlajky“. Dokonce to došlo až tak daleko, že někteří komentátoři opatrně navrhují, abychom se jaksi „smířili“ s tím, že na části území Sýrie a Iráku existuje Islámský stát. Jinak řešeno, začíná se připouštět možnost, že IS nebude zničen a bude „nezbytné“ akceptovat jeho dlouhodobou existenci.

Vzhledem k dějinným zkušenostem s totalitními režimy 20. století působí taková myšlenka až děsivě, bohužel ale nikoli překvapivě. Navíc se tak vracíme i k první chybě, a sice k naivnímu idealismu. Je dost možné, že v myslích některých západních liberálů už klíčí úvahy o nějakém vyjednávání s IS, resp. s údajnými „umírněnými“ elementy v něm. Kdoví, možná by se někdo odvážil tento stát i oficiálně uznat. Koneckonců, bolševici či Hamás byli (svého času) také jen teroristé, ale poté se s nimi začalo oficiálně jednat.

Každopádně ale platí, že pokud/až bude IS poražen, situace v regionu se tím nevyřeší, protože vzestup islamistů řádně „zamíchal kartami“ všem. Kurdové si už poměrně jednoznačně řekli o plnou samostatnost, Sýrie bude stále nesmiřitelně rozdělena mezi Asadův režim a opozici (jež ostatně také obsahuje i islamisty, ačkoli znepřátelené s IS) a šíitský „zbytek“ Iráku se pomalu, ale jistě transformuje v jakýsi „klientský stát“ Íránu a Ruska.

Dokonce i ty úspěšné západní intervence, které vedly k vojenské porážce nepřítele, jako tomu bylo v Afghánistánu, Iráku a Libyi, měly potom za následek další konflikty, jelikož vojenskou strategii neprovázel realistický plán politické (re)konstrukce. Z tohoto důvodu nelze očekávat, že by omezená a dosud ne moc efektivní vojenská intervence proti Islámskému státu následně vedla ke stabilnímu politickému vývoji regionu.

Poučení: Vojenská operace musí být vedena nejen s rozhodnutím protivníka vojensky porazit, ale i s racionální vizí dalšího politického postupu. V opačném případě může následovat chaos, ze kterého by mohli těžit jedině další nepřátelé.

Závěrem už jenom jeden paradoxní postřeh. V boji proti Islámskému státu se Západ ocitnul na jedné straně s Ruskem, jež se vůči „arabskému jaru“ od počátku staví skepticky a stojí vesměs na straně autoritativních arabských režimů, kterým (mj.) prodává zbraně. Jak by ovšem Kreml reagoval, kdyby Islámský stát přímo napadl ruské zájmy v Iráku, např. těžební instalace firmy Lukoil? Nabízí se otázka, jestli by se Rusové při eventuální vojenské intervenci poučili z chyb Západu, nebo zda by se jich nakonec dopustili také.