Život estébáka: od antibolševismu přes KSČ a špionáž k alkoholu

Vratislav Herold řídil jako major StB desítky konfidentů a dnes prý jako jeden z mála lituje, že se vůbec stal estébákem. Jako úspěšnému kontrarozvědčíkovi se mu povedlo několik operací, v polovině padesátých let například akce s krycím názvem ATOM, během níž zverboval majordoma velvyslance USA a povedlo se mu dostal odposlouchávací zařízení do soukromé pracovny amerického diplomata.

Po prověrkách roce1970 Herolda vyhodili z ministerstva vnitra, protože se mu nelíbila sovětská okupace. Byl to pád z velké výšky: Majora civilní kontrarozvědky, svého času mocipána, kterého se kdekdo bál, srazili normalizační kariéristé až do skladu alkoholu, kde se málem upil.

Do KSČ přes Ligu proti bolševismu

Vratislav Herold se narodil v roce 1927 v Rakovníku, kde vystudoval Obchodní akademii. Po škole ho nacistické úřady přidělily na nucené práce do rakovnických keramických závodů. Vypráví, jak byl naštvaný a představoval si, jak chodí po horách s flintou v ruce mezi partyzány. K boji si vybral opravdu zvláštní cestu. Starší sestra mu poradila, že se k partyzánům dostane přes Ligu proti bolševismu. V roce 1944 ji založilo protektorátní Ministerstvo školství a lidové osvěty a byla to proněmecká kolaborantská organizace s protikomunistickým a protisovětským zaměřením. Vratislav Herold se prý domníval, že bude moci při některé z akcí ligy, jejíž členové jezdili do terénu například kopat zákopy, přeběhnout k partyzánům, ale nikdy se nenaskytla příležitost.

Podle záznamu v rudé knížce se Herold přihlásil do KSČ hned v květnu 1945. Vzepřel se tím otcovské autoritě. Pan Herold starší totiž bolševiky nešetřil, znal jejich způsoby z Ruska, kde bojoval jako legionář v první světové válce. Syn vzpomíná: „Táta nesouhlasil s mým členstvím v KSČ, věděl o Rusku svoje, ale já byl plný elánu, měl jsem plnou hubu socialismu a věřil jsem tomu. Žádný mladý člověk nevěří starým. To se pořád opakuje a zase se to bude opakovat. Objeví se zase jiný fašismus nebo komunismus a lidé tomu zase propadnou.“

Ve dvaceti letech Herold „chytil vítr“ – angažoval se v organizacích KSČ, roku 1948 se stal mládežnickým referentem a později studentským tajemníkem strany v Rakovníku. Na podzim 1949 dostal povolávací rozkaz a odešel na poddůstojnickou školu k Pohraniční stráži na Slovensko, po výcviku pak k jednotce do Aše, kde jako nadšený marxista zařazen mezi politruky dohlížející na „uvědomělost“ vojáků. Dnes tvrdí: „Nemám a nikdy jsem neměl rád uniformy. Myslím, že jsem antimilitarista… Jako kluk jsem inklinoval spíš k anarchistům, byl jsem posedlý absolutní svobodou.“ Během vojny se rozvedl a aby zapomněl a dostal se z chmur, odstěhoval se do Prahy.

Když ne kulturní referent, tak tedy policajt

V roce 1951 nastoupil Vratislav Herold do nakladatelství Rudého práva – oddělení distribuce. Práce v kanceláři ho ale nudila, lákal ho spíše bohémský život, výlety a dívky. Zažádal tedy v podniku o práci kulturního referenta nebo vedoucího divadelního souboru: „Nevzali mě. A to se stalo asi nejdůležitějším momentem v mém životě, tady padlo rozhodnutí… V duchu jsem si říkal: ´Ale uvidíte!´ A zažádal jsem si o místo u Sboru národní bezpečnosti.“ Protože nemá rád uniformy, v roce 1952 se uchází o zaměstnání u civilní policejní složky. Navzdory tolik zdůrazňované nechuti k vojenským stejnokrojům si musel navléknout černý mundůr a odstěhovat se do špinavého a zamořeného městečka Jáchymov, kde absolvoval základní praxi jako dozorce uranového vězeňského tábora Bratrství. Komunistický režim tehdy trpěl akutním nedostatkem loajálních bachařů, přitom věznic a vězňů prudce přibývalo. Proto si každý začínající „bezpečák“ musel odbýt svůj křest v lágrech.

Po měsíci dozorčí služby v lágru převeleli Vratislava Herolda do jáchymovského oblastního oddělení Státní bezpečnosti, které mělo na tak malé město neobyčejně vysoké pravomoci. Z šesti tisíc místních občanů byl každý čtvrtý policajt. Proč? Režim jednak doufal, že z tamních politických vězňů by si po propuštění mohl udělat konfidenty, a druhak chtěl bránit špiónům, o nichž se domníval, že je Západ na Jáchymovsko posílá ve velkém, aby získávali informace o těžbě uranu.

Podle Vratislava Herolda probíhala řada činností v Jáchymově jen formálně a v atmosféře permanentní přiožralosti: „Jáchymov bylo město vězňů, dělníků a policajtů. Byla tam hrozná nuda, čili všechno se vrhlo na chlast. Většinou se jen chlastalo.“ Přesto mladý estébák postupně zjišťoval, že fízlování může být, až se dostane v kariéře výš, dobrodružství. Být policajtem zdánlivě znamenalo být mocným,  nedotknutelným, chráněným před vlastními kolegy. Mít autoritu, podřízenost spolupracovníků.

Proti Rakousku, proti agentům-chodcům

Po Jáchymovsku putoval Herold do Prahy, kde byl 1. května 1955 přidělen na 1. odbor 2. správy StB, tedy na kontrarozvědku. Pracoval v oddělení namířeném proti Rakousku a měl na starosti čs. špiony v zahraničních sběrných uprchlických táborech: „Přicházeli se smluveným heslem na hranice, kde jsme je vyzvedávali. Chodili v pátek nebo v sobotu, vytěžili jsme je, zaplatili jim a v neděli se vraceli. Tato práce mě pochopitelně bavila, byla živá a dobrodružná. Měli jsme celkem dobrý přehled o táborech a dost informací o uprchlících. Zprávy o Češích nás ale nezajímaly v první řadě, šlo nám spíš o orgány, které pracovaly proti nám, hlavně jsme stáli o informace o Američanech… Američani měli o nás jistě stejný přehled, jako my o nich, protože někteří lidé dělali pro obě strany.“

Na tom, že komunistická kontrarozvědka měla v uprchlických táborech agenty, není nic překvapivého. Spíš jde o to, kdo z exulantů s ní spolupracoval a za jakých okolností. Herold si prý nepamatuje jména ani podrobnosti – a je to škoda, protože kolem čs. double agentů je pořád spousta nejasností.

V první polovině padesátých let, tedy v době, kdy vrcholily hony na tzv. agenty-chodce (muže i ženy, exulanty, kteří tajně přecházeli hranice z pověření tajných služeb demokratického bloku), vedli podle Heroldova vyprávění řídící estébáci v pražské centrále debaty, zda Američané do Československa schválně neposílají „nuly“, aby odvedli pozornost od zpravodajců-profesionálů: dopadení agenti: „Většinou byli naprostí amatéři, a tak jsme došli k závěru, že je sem Američané posílají proto, abychom je chytali – vysloveně takhle. Do tábora přišel uprchlík, oni ho získali ke spolupráci, dva nebo tři dni ho školili a pak vyslali do Československa pro úplnou blbost, třeba pro pražský telefonní seznam.“

Ovšem než přijmeme jako fakt, že americká tajná služba do náruče StB cynicky naháněla stovky nebožáků, kteří pro ni z idealismu začali pracovat, musíme si být vědomi, že CIC pochopitelně zjišťovala, jak kvalitní, obratní a spolehliví jsou emigranti, které přijala do svých služeb. Nejdřív dostávali jen banální úkoly. Pokud měl čerstvý agent vynést z Československa třeba zmíněný telefonní seznam, o němž mluví Herold, nedá se vůbec vyloučit, že to byla právě zkouška jeho poctivosti a schopnosti pohybovat se na horké půdě – těžko šlo svěřit závažný úkol nezkušenému člověku.

Kontrarozvědčík Vratislav Herold měl v oblibě akce v přírodě. Někdy ve třiapadesátém jezdíval s kolegy na hranice pozorovat agenty, překračující přísně střeženou hranici – ujišťoval se tak, že dostává od svých zdrojů pravdivé informace. Sám je nikdy nezatýkal, to byla práce krajských správ StB. Jeho úkolem bylo shromažďovat zprávy, analyzovat je, plánovat operace. Ve vyšetřovnách, o které se antimilitarista Herold prý nezajímal, čekalo ale na dopadené agenty obtížně představitelné utrpení: výslecháři se z nich snažili dostat co nejvíc a mučení patřilo k rutinně.

Jak „to tenkrát chodilo“ zkoumá historik Libor Svoboda. Kromě násilí z archivních materiálů vyplývá také to, že v 50. letech často rozvědka vlastně nevěděla, co od agentů-chodců zjišťovat: „Vyšetřovatelé StB zvláště na začátku 50. let skutečně velmi často nevěděli, na co se zatčených západních zpravodajců ptát. Většinou se jejich zájem zužoval jen na to, u koho zatčení přespávali, kdo s nimi spolupracoval, prostě je usvědčit z protistátní činnosti. Představte si, že vyšetřování v 50. letech prováděli třeba pětadvacetiletí nezkušení mladíci – dělničtí kádři. Zfanatizovaní komunisti, zformovaní propagandou, že se za každým rohem skrývá západní agent, nepřítel, škůdce. Při vyšetřování použili všech prostředků, aby z vězněného dostali doznáni. Mučili, týrali, ponižovali...“

Proti USA: potrestán povýšením

Udržování nebo lépe řečeno „vydržování“ agentů v západní cizině stálo Státní bezpečnost v padesátých letech obrovské peníze, které se rozhazovaly na všech frontách. Vratislav Herold říká, že u StB jednoduše nikdo nedokladoval výdaje: „Se svými agenty jsme se setkávali nejčastěji v restauračních zařízeních a samozřejmě jsme je zvali. Plavali jsme v chlastu, byli jsme věčně ožralí. Snad si nemyslíte, že účty jsme pak nechali v hospodě razítkovat, nebo něco podobného. Žádné doklady. Bylo to na důvěře.“ Důvěra ovšem jaksi nefungovala. Protirakouské a protiněmecké oddělní zničil finanční skandál, řídící důstojník Herold se do tohoto finanční průšvihu podle všeho nijak zvlášť nenamočil. Byl jen přeřazen na de facto kancelářskou službu, ale pro znalost cizích jazyků a obecně dobré posudky byl posléze opět povýšen a převelen k protiamerickému oddělení. Dostal nový úkol: nasazovat agenty na americké diplomaty. Na velvyslanectví USA v Praze byla agentů StB hromada,  jenomže, jak říká Herold, o všech tam dobře věděli: „Nikdo nemohl tehdy přijít na ambasádu a říci: ´Já bych pro vás rád pracoval.´ Každý civilní zaměstnanec ambasády musel přes Správu služeb a ta byla pod naší kontrolou. Na ambasádě mohl pracovat jen ten, kdo nám přitakal, že bude dělat i pro nás. Američanům tehdy bylo jasné, že všichni zaměstnanci jsou estébáci, bylo to veřejné tajemství. V tomhle směru námi pohrdali.“

Vratislav Herold byl muž činu a během svého působení u Státní bezpečnosti získal více než sto konfidentů. Zajímali ho lidé, kteří měli, nebo mohli mít cokoliv společného s americkou ambasádou, například ti, kdo doučovali diplomaty češtinu nebo pracovali v různých institucích a styky se Západem měli v náplni práce. „Dneska se kdekdo vymlouvá, že musel s StB spolupracovat, ale tak to nebylo. Mě se stávalo, že mi lidé řekli, že spolupracovat nebudou, nebo spolupráci odkývali, ale žádné zprávy nám nenosili. Kdybych to měl vyjádřit v procentech, tak jen dvě procenta z udavačů byli aktivní a dělali to ochotně, zbylých 98 procent z nás mělo strach a brali to tak, že spolupracovat prostě musí, že nemají jinou možnost. My z 2. správy jsme postupovali formou pohovorů, možná při mírném nátlaku, to nevylučuji, ale nikdy nepadla ani facka, to bylo nemyslitelné, to by s námi ti lidé ani nemluvili.“  

Estébáci měli nejmenší práci s ambiciózními kariéristy, s oporami režimu, pro které bylo fízlování součástí profese – do téhle kategorie patří komunističtí novináři, úředníci, pracovníci vnitřního i zahraničního obchodu, právníci. Způsob nátlaku záležel na tom, jak dalece byl estébák schopen zpracovávaného člověka odhadnout – pokud měl aspoň trochu psychologických schopností, jako třeba Vratislav Herold, dosahoval slušných výsledků. Úspěchy StB pochopitelně rovněž slavila díky nepřetržitému šmírování, zvláště u lidí s drobnými přečiny kriminálního rázu, s těmi, kteří způsobili autonehodu v opilosti nebo s těmi, kdo žili „neuspořádaným životem“. Pohrůžka pak byla nasnadě: buď nám to podepíšete, nebo půjdete sedět, buď nás budete pravidelně informovat, nebo se manželka dozví o Jarušce z účtárny. A nakonec tu bylo i brutálnější vydírání: například odebráním dětí nebo léků při nevyléčitelné nemoci. Podle Vratislava Herolda není možné, aby někdo nevěděl, že se schází s StB. „Proto mě štve, když to hudebníci, herci říkají. To je naprostý nesmysl. Všude jsme říkali, že jsme od Státní bezpečnosti, když jsme někoho zvali na pohovor.“ 

Pro majora Herolda jeho „dobrodružství“ u StB skončilo prohranou bitvou s vlastními kolegy. Začalo to v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy ČSSR přepadla sovětská armáda. V kanceláři se pak  nediskutovalo o ničem jiném než o tom, kdo jim teď velí? Co si o tom mají myslet, jestli si o tom mají něco myslet… Kouřilo se, pilo kafe a čekalo, co bude dál, kdo jim dá jaký rozkaz. Společnost u 2. správy centrály Státní bezpečnosti v Bartolomějské se rozdělila na dvě skupiny „pro a proti“. Vratislav Herold otevřeně nadával na okupanty. Některý z jeho kolegů však bedlivě poslouchal, a když se po několika měsících nic nedělání situace začala „normalizovat“, byl Herold prověrkovou komisí ministerstva vnitra označen za politicky nespolehlivého, neloajálního zaměstnance pravicového smýšlení. Komise mu přidělila nové místo ve službách státu:  sklad alkoholu. Odebrali mu policejní hodnost a vyznamenání „Za službu vlasti“ a „Za obranu vlasti“.

Vratislav Herold, dnes důchodce, čte knihy, vzpomíná, sleduje dokumenty v televizi. O minulosti mluví s historiky, novináře nemá rád. Přesto odpověděl na otázku, jak hodnotí svoji minulost: „Mě osobně mrzí to, že jsem byl jako kluk silně protifašisticky zaměřenej. Že jsem v tom fašizmu viděl totalitu prvního řádu, ale že jsem nepostřehl, že ještě do horší totality dobrovolně (vyslovuje s důrazem) lezu. To mě mrzí. Mám k tomu odpor. Když hodnotím svoje mládí, proč jsem byl takovej. Proč jsem šel ke Státní bezpečnosti: Já si myslím, že mě k tomu vlíklo, že jsem byl dobrodružné povahy, že jsem stále někde hledal nějaké pofidérní dobrodružství, které jsem pořád nemohl nalézt. Byl to takovej úlet, to je blbost říkat, to se používá teďko. Mrzí mě, protože věřím, že komunismus je o hodně horší než ten fašizmus, který jsem nenáviděl. Komunismus má humanitní prvky, takže lidi na to naletěli. Všichni stejně rovni, neexistujou boháči a chudí lidé. To se mi strašně líbilo! Mrzí mě to, protože realita je naprosto jiná. To byl sen, nesmyslnej.“