Na Florenci usnul kluk. Armádo, zakroč!

„Ztratil jsem občanku a průkazku, snad si mě nevšimnou až půjdu s mou milou na noční procházku“, zpívala před circa třiceti lety teplická punková kapela FPB. Ta slova vystihují vztah, tehdejších v nějaké míře „závadových“ mladých k občanskému průkazu, tomu králi úředních dokumentů, spolehlivému nástroji úřední šikany, jehož prostřednictvím dávaly „orgány“ všelijakým těm „individuím“ pocítit svou kontrolu a naprostou nadvládu. Červená knížečka, již jeden musel mít při sobě pro případ, že by se orgánovi perlustrace zachtělo – z nudy, aby tak vykázal činnost, protože se mu zrovna prostě chtělo, nezdál se mu třeba něčí zevnějšek, tak proč mu, holoubkovi, trochu nezasolit. Úlohou „individua“ bylo během rituálu stát hezky potichu, na dotazy odpovídat zdvořile a s obavou v oku sledovat zachmuřeného orgána provádějícího kontrolu. Nestačilo občanku pouze mít u sebe, to byl jen první překážka na té ponižující dráze. Je občanka v dobrém stavu? Nerozpadá se? Nemá potrhané stránky? Je v ní razítko zaměstnavatele? Je dostatečně čitelné? Odpovídá podoba individua na průkazové fotografii jeho podobě v reálu? Nenarostly mu nějak moc vlasy? Neostříhalo si je? Nepřestalo (nezačalo) nosit brýle?    

Když policie po převratu přišla o právo legitimovat lidi bezdůvodně, mělo to mimo jiné i velkou symbolickou hodnotu. A vidí-li pamětník horších časů ozbrojenou hlídku police a armády jak pacifikuje jakéhosi dredatého kluka proto, že občanku odmítl ukázat, kudla v kapse má tendenci se otevřít. Cosi takového se odehrálo na Florenci v Praze,  video s částí toho zákroku přinesl server A2larm, přejala ho další média včetně Echa24. Policejní mluvčí Tomáš Hulan incident popsal charakteristicky okouzlujícím způsobem: „Třiadvacátého dubna si policejní hlídka všimla mladíka zanedbaného zevnějšku, spícího poblíž prodejního pultu ve fastfoodu na pražské Florenci. Policisté se rozhodli spáče vzbudit, neboť nebylo zcela zřejmé, zda dotyčný nemá například zdravotní problémy, nebo zda nemůže být nebezpečím pro své okolí. (...) Mladíka se nejprve vzbudit nedařilo, hlídka byla v tomto směru úspěšná až po několikerém pokusu. Poté byl kontrolovaný vyzván k předložení občanského průkazu nebo jiného dokladu totožnosti. Této výzvě ale odmítal opakovaně vyhovět, kdy policistu a vojáky častoval celou řadou hanlivostí, až vulgárností.“ Nezdá se mi, že by z popsaného vyplývala nutnost toho mladíka legitimovat.

Především ale – mladíka pomáhali zpacifikovat vojáci se samopaly. Smysl jejich nasazení v ulicích přitom je boj proti terorismu. Rozhodlo se o něm po útocích v Paříži, už tehdy to někteří komentátoři kritizovali jako divadlo. Dá se proti tomu ale namítnout, že i to divadlo je někdy potřeba, dost lidí bylo po vraždění ve Francii rozrušených, uklidnit veřejnost – ve vypjatějších chvílích se to dělá. Smyslem toho opatření ale jistě nebylo a není, aby armáda fungovala v ulicích jako jakési „béčko“, záloha policie, asistovala se samopaly u nejrůznějších prkotin typu na Florenci usnul kluk. Mezi ozbrojenými složkami existuje nějaká dělba práce a pravomocí, vojáci na území státu nemohou být nasazováni jen tak. Bylo-li smyslem vyslání vojáků do ulic uklidnit veřejnost, troufnu si odhadnout, že je už klidná dost. Pokud by pokračovala tendence udělat z armády ozbrojený sbor kontrolorů kvality občanského soužití, byl by to důvod spíš k nervozitě než ke klidu.