Strany jsou zas pro straníky. A pro ostatní zjevná pravda...

Těžko říct, jestli je to zrovna veliká životní výhra, ale ubíhající čas člověku přináší čím dál víc příležitostí propadnout sentimentu. Třeba včera. Mohl si připomínat, že zrovna uběhlo pětadvacet let od prvních svobodných voleb po roce 1989. A postesknout si, jak to všechno bylo tenkrát jiné.

Ach, bylo tehdy úplně všechno jinak, lidé šli k volbám s jiskrou v oku, po desetiletích úředně vyzdvihované a totálně potěmkinovské „manifestačnosti“ přišly volby, jež skutečně manifestační byly. Většina jejich účastníků k nim šla s vědomím, že se podílejí na něčem mimořádném, a že tak činí z vlastního rozhodnutí. A tak dále a tak podobně a zní to tak strašně „výchovně“ a je to pravda.

Kdežto dnes, že ano… Zcyničtělý elektorát se sotva k urnám dovleče a ještě přitom otráveně nadává. A taky má na co, když celé ty svobodné volby jsou jenom šaškárna, kvůli níž nanejvýš jedna banda nenažraných chmatáků vystřídá druhou… Lehce by se dalo takhle prostýskat až za hranici senility.

Až by přitom jednomu uniklo, že si první svobodné volby jsou s těmi současnými v některých důležitých ohledech podobné. Třeba z toho – tehdy tak šokujícího – 14procentního zisku komunistů se stala jejich plus mínus konstanta (a z těch tří procent pro Zelené se taky stala jistá tradice). A hlavně. Slogan tehdejšího většinového českého vítěze Občanského fóra „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ s až dojemnou naivitou či nablblostí vystihuje chimérickou představu o politice, která se v téhle zemi úporně drží a jejíž faktické projevy jsou značně destruktivní. Existuje nějaké stranické – míněno ideologicky zaslepené – vnímání světa a na druhé straně jakási politická pravda, samozřejmě zjevná těm ostatním „všem“, již stačí jen přeložit do politické akce a je vyhráno.

Pověst politického stranictví se za čtvrtstoletí od prvních svobodných voleb nezlepšila, jedním z důsledků toho ohrnování nosu je nepočetnost zdejších partají, která umožňuje snadnou manipulaci jimi. Nechuť ke stranám tu funguje jako sebenaplňující se proroctví. Vytváří stranický systém, který umožňuje, aby se jeho jaksi vrozené chyby projevovaly ve zbytečně vysoké míře. A v reakci na to se pak nahoru může dostat hnutí založené na primitivním znechucením z politiky a parlamentní žvanírny, jež slouží jako fíkový list přes vzduchoprázdno na místě programu.

I to někdejší nadšení a dnešní častá okázalá skepse jsou vlastně jen dva různé projevy téhož – nepřiměřených očekávání spojených s politikou, systémem. Nejdřív předpokládat, že zařídí ledacos, třeba i ten smysl života, kdoví… A po letech se pobouřeně divit, že se to nestalo.