Mokrý hadr je zplnomocněn prohlásit
Herman van Rompuy je údajně slušný pán, má jen tu smůlu, že vešel ve známost jako terč nejostřejšího britského euroskeptika, předsedy strany UKIP Nigela Farage. Před čtyřmi roky, nedlouho poté, co se bývalý belgický premiér stal historicky prvním předsedou Evropské rady, mu Farage v europarlamentu atestoval charisma mokrého hadru.
Dnes, kdy Farage v Evropském parlamentu velí nejsilnějšímu kontingentu z Británie a kdy euroskeptici či eurorealisté posílili celkově, tento symbol paneuropeismu van Rompuy náhle volá: Všeho s mírou. V předvečer summitu EU napsal, že Unie by v příštích pěti letech měla omezit své ambice a nedělat věci, které státy na národní úrovni zvládnou samy lépe.
Jaký reálný dopad asi tato „doporučení“ mohou mít? Především je třeba vidět kontext: van Rompuy volí tato slova ve chvíli, kdy lze v pátek očekávat střet o nominaci nového šéfa Evropské komise. Proti Lucemburčanovi Jeanu-Claude Junckerovi mají námitky Británie a další členské státy, kde už se v nějakých volebních výsledcích během posledních pěti až deseti let promítl růst euroskeptických nálad (Holandsko, Švédsko). Ale většina Evropy, zhruba řečeno tvrdé kontinentální jádro, trvá na Junckerovi.
V Rompuyově memorandu se jako na potvoru nacházejí body, které by býval klidně mohl napsat autor Cameronových projevů: lépe manažovat přistěhovalectví do Unie, dotáhnout jednotný vnitřní trh v unii a trvat na něm, ať se v eurozóně děje, co chce. Druhý bod je třeba vidět v kontextu dějin krize eurozóny, kdy Británii, ale například i České republice, když ještě projevovala vůli po autonomním jednání, bylo rutinně vyhrožováno, že se eurozóna zařídí pro sebe a nečleny z jednotného trhu vyloučí. To je samo o sobě dobrá zpráva, jako je vždycky dobrá zpráva, když se vysokým politikům rozšiřuje hranice svobody projevu.
Současně ale van Rompuyovo memo obsahuje i věci, v nichž alespoň průměrně trénovaný eurorealista okamžitě spatří dračí sémě: například požadavek, aby Evropská unie (a ne členské státy) reagovala na vysoké procento žáků, kteří odcházejí ze školy bez závěrečné zkoušky, nebo pouze vágní zmínka o tom, že by národní státy měly dostat veto na evropskou legislativu. O větším slovu pro národní parlamenty se vágně mluví už od Lisabonské smlouvy, výsledkem je však jen rostoucí centralizace.
Zdá se, že nový realismus, který by dokázal relevantně zareagovat na růst Evropě nepřátelských nálad, dnes v Bruselu není k dispozici. Je až neskutečné, jak snadno a opakovaně se veteráni politického establishmentu dokáží přenést přes jednorázové výlevy voličského nesouhlasu. Tady bohužel riskují i v tak zásadních věcech, jako je například setrvání Velké Británie v EU.
