Konec nudných časů?

V sobotu budou američtí voliči pokračovat ve výběru kandidátů do prezidentských voleb v primárkách, tentokrát v Jižní Karolíně. Mezi republikány dávají průzkumy největší šanci Donaldovi Trumpovi, o víkendu se v předvolební debatě projevoval velmi… trumpovsky, v ostrém sporu s floridským guvernérem Jebem Bushem se dostal blízko slovníku fanoušků konspiračních teorií.

Před několika měsíci jeho kandidaturu nikdo nebral vážně a jistě – není zdaleka jisté, že republikánskou nominaci skutečně získá, o tom, že by se dostal do Bílého domu ani nemluvě. Jeho kandidatura, jak píší mnozí komentátoři, je kanadský žertík na účet politického establishmentu. Jenomže, jak připomíná třeba známý konzervativní publicista P. J. O´Rourke, většina vtipů je špatných. Někdy taky mohou přinést nečekanou pointu. Nečekanou třeba proto, že všechno to, co by podle komentátorů měl hrát proti Trumpovi – od zevnějšku, po agresivní vystupování a nekonsistentní, z prstu vycucané názory, může v očích stoupenců představovat velké plus. Dokazuje to, že nepatří k „nim“, společenskému establishmentu.

Samozřejmě je paradoxní, že hlasem těch, kdo se cítí být světem etablované politiky ignorováni, těch „malých lidí“, se stal realitní magnát, pověstný svou okázalou spotřebou a, řekněme, ne zrovna láskyplným přístupem k „malým lidem“, s nimiž má třeba pracovně co do činění. Spolehlivě to přebíjí dojem společného nepřítele. Navíc – Trumpův účes sice může být hodně „retro“, na jeho sebeprezentaci je ale něco velmi současného. Ten vzrušený „proud vědomí“, který si nedělá hlavu s tím, co hlásal včera, připomíná podobně nekonsistentní výkřiky na sociálních sítích, jejich účelem je jen udržovat mluvčího ve stavu fetišizovaného pobouření.

Trumpova kandidatura a její ohlas není v západním světě ojedinělý fenomén. Všude možně se objevují politici podobného rázu, jejichž hlavní devizou je nepříslušnost k „nim“, schopnost „je“ rozčílit doběla. V Česku o tom taky cosi víme. A do určité míry si za to ten establishment jistě může sám. Jsou ale i hlubší příčiny, v souvislosti s uprchlickou vlnou se hodně mluví o strachu, který pomáhá nahoru radikálním hnutím. Není to ale jen on. Nějakou roli hraje i nuda.

Všechny ty radikální figury zleva, zprava i z Marsu, působí dojmem, že do života přinesou nějaké vzrušení. Lidé na nich oceňují vášeň, která v mdlém světě politiky může působit osvěživě. Jako kdyby bylo jedno, co si ti lidé myslí, co chtějí, hlavně, že chtějí něco. Trochu jako Joker ve filmovém Temném rytíři, který taky dává establishmentu co proto a přirovnává se přitom k psovi štěkajícímu na autobus, který ale nemá tušení, co si počít, kdyby ten vůz skutečně donutil zastavit.

Nuda je mocná síla. A západní svět skutečně může jako nudný působit – předvídatelností, permisivností, konformismem příležitostně převlečeným za vzpouru. Je-li ale nuda symptom vyprázdněnosti, je naděje politika jako nositele nějakého dění, které tu díru zaplní, naprosto lichá. Dej Bůh, abys nežil v zajímavých časech, říká se. V lidech jako kdyby narůstala podvědomá touha si pravdivost toho rčení ověřit.