Repete Mnichova na Ukrajině?

V Evropě je válka, Ukrajina se stala obětí ruské agrese a vůdčí politici Západu by před měli přestat zavírat oči a místo toho Ukrajině účinně pomoci, píše několik desítek osobností z Česka a Slovenska v o víkendu publikovaném prohlášení adresovaném vůdčím představitelům západních zemí a Evropské unie. Západ podle nich v současné době vůči Rusku vede politiku appeasementu, která v roce 1938 vedla k Mnichovské dohodě, jež Hitlerovi předhodila Československo, světovému konfliktu stejně nezabránila, jenom nacistickému režimu umožnila se na něj lépe připravit a vstoupit do něj silnější.

O petici čtěte: ‚Jsme ve válce. Neopakujte Mnichov,‘ vyzývají osobnosti

Žádná historická analogie není stoprocentně přesná, dnešní Rusko není ekvivalent nacistického Německa – z více důvodů, třeba proto, že vytáhnout proti celému světu není jaksi v genech ruské imperiální politiky, to spíš schramstnout tu jeden kousek, tu druhý, když okolnosti dovolí. Mluvit dnes o Mnichovu je ale opodstatněné. Mimo jiné proto, že na obhajobu tehdejších ústupků Hitlerovi se taky argumentovalo v něčem podobně jako dnes – tím, že svět „není černobílý“, vždyť ti Čechoslováci v tom nejsou úplně nevinně, národnostní politika jejich státu je hodná kritiky, českoslovenští Němci mají důvod se v té zemi cítit nespokojení. Skutečně měli, ale nic to neměnilo na tom, že Třetí říše představovala neporovnatelně větší zlo než ČSR  a neporovnatelně větší nebezpečí pro svoje okolí. Stejně tak dnes – bylo by bláhové tvrdit, že současná Ukrajina je ideální stát, vzorová demokracie. K tomu má jistě daleko, to ale ruskou agresi vůči ní neospravedlňuje, ani nečiní méně nebezpečnou pro další země.

Jistým  způsobem osvětlující může být to mnichovské přirovnání i pro lidi ze zemí původu výzvy. Mnichov jim právem asociuje zradu a jeho aktéry proto vnímají jako zrádce – lidi zřejmě cynické, bezskrupulózní, podlé, reálpolitiky. Jejich skutky taky motivovala jistě upřímná, ale taky pomýlená touha udržet mír za každou cenu, touha, kterou s nimi sdílela značná část veřejnosti jejich domovských zemí.

V Evropě je válka nebo přinejmenším válka hrozí. Zní to hrozivě a taky je to jistým způsobem dezorientující. co to vlastně znamená? A co se v takovém případě vlastně dělá? Po staletí byla válka podstatnou a taky běžnou součástí lidské zkušenosti. V západní a střední Evropě je už pro několik generací neznámá. Je to velké štěstí téhle končiny a touha dosáhnout toho, aby to období míru v Evropě bylo co nejdelší, je srozumitelná a oprávněná. Pomýlená je ale představa, že o tom, zda válka bude nebo ne, budeme my tady nějak konsensuálně rozhodovat, že když si řekneme „válka nebude“, tak prostě nebude. Ke vzniku otevřeného konfliktu stačí vůle jedné strany, a vnímá-li potenciálního protivníka jako ochotného k jakýmkoliv ústupkům v zájmu zachování míru, je to pro ni jen povzbuzující.

Západ ještě není ve válce, ale má otevřené nepřátele, je to různorodá skupina, obraz Západu je v jejích očích ale podobný. V nacionalistických ruských kruzích i mezi militantními islamisty je Západ vnímám jako dekadentní a proto skomírající, rozložený, ve svém poživačném egoismu neschopný obrany. Karikatura, jistě. Následující měsíce by mohly ukázat, jak moc a jestli vůbec je nepřesná.