Matiční ulice v Berlíně
Matiční ulice v berlínském Kreuzbergu se jmenuje Liberecká (Reichenberger Str.) a nejde v ní o střet dvou skupin lidí se stejným občanstvím, jak tomu před cca patnácti lety bylo v Ústí nad Labem, nýbrž o střet mezi státem a občany jiných států. Obě ulice se ale časem staly jakýmsi symbolem boje za pokrok, kdy se pokrokové straně sporu postupně ze zřetele ztrácelo, za jakých podmínek na bojišti této symbolické bitvy žijí lidé.
Kreuzberg je západoberlínská čtvrť, která za studené války byla natlačená na berlínskou zeď a a tvořila vidrholec města. Tradičně tu vedle sebe žijí Turci a německá alternativní mládež. Městská část má starostku ze Strany zelených a není divu, že když před dvěma lety skupina neuspokojených žadatelů o azyl z třetího světa vyrazila z konzervativního Bavorska na protestní pochod Německem, došla pěšky až do Kreuzbergu. Obsadila starou, nedlouho předtím vyklizenou budovu základní školy Gerharta Hauptmanna. Uprchlíků tu časem přibývalo, odtud zahájili kampaň za přiznání azylu. Bylo to samozřejmě nelegální obsazení, ale zelená starostka dva roky trpěla, že se z přilehlého náměstí stala zóna, v níž nevládne policie, kde se hromadí nepořádek a špína a kde si starousedlíci stěžují na drobné každodenní nepříjemnosti. Pověsti o násilí, které mezi různými národnostmi v budově často propuká, byly potvrzeny před dvěma měsíci, když skupinka pachatelů ubodala jednoho Marokánce – v hádce o to, kdo půjde dřív do jediné sprchy, kterou měly na dvě stovky zde směstnaných lidí k dispozici.
Situace přestávala být udržitelná, takže asi před deseti dny školu obklíčily stovky policistů – dohromady se na akci ve směnách podílelo 1800 mužů, polovina z nich musela být do metropole zapůjčena z dalších spolkových zemí. Cílem obřího manévru bylo za prvé nepustit do školy žádné nové uprchlíky a za druhé ty stávající rozvozit na ubytovny pro ně už nachystané. Kreuzberg je ale Kreuzberg, pozemek školy se za tu dobu stal poutním místem alternativní scény, sem se upíraly zraky médií, takže se čtyřicetičlenné tvrdé jádro ve škole zabarikádovalo a vyhrožovalo sebevraždami – buď skokem ze střechy nebo upálením se. Tento pat, při kterém byly zavřené přilehlé ulice, odkloněna linka městského autobusu atd., trval devět dní, mezitím ultimátum berlínského senátora pro bezpečnost (nikoliv od Zelených, ale z Křesťanskodemokratické unie CDU) samozřejmě vypršelo a s uprchlíky byl nakonec dohodnut kompromis: zůstává jim k dispozici poslední patro a střecha, nebudou mezi sebe přijímat nové uprchlíky, žádná deportace jim až na další nehrozí.
Samozřejmě že německé azylové řízení má mouchy, a především to, že azylanti během přezkoumávání žádosti nesmějí pracovat, vypadá skoro jako úmyslný návod, jak z nich vyrábět frustrované jedince. Ale aby v centru hlavního města Německa, cca osm kilometrů od sídla kancléřky Merkelové (nejmocnější ženy světa podle Forbesu) stát, který ona reprezentuje, kapituloval před čtyřmi desítkami lidí bez jakéhokoliv právního nároku je od toho státu neuvěřitelná demonstrace slabosti, navíc před běžícími kamerami. Měl buď zasáhnout po vypršení ultimáta, nebo se takhle vůbec neukazovat.
Za druhé je pozoruhodná role starostky, která chycena mezi ideologii multi-kulti a mezi potřeby svých voličů nedělala radši nic, čímž mocně přispěla k nastolení neudržitelných podmínek v budově a prostranství školy.
Za třetí v tomto případě nezaškodí trocha kontrafaktuální historie - co by se stalo, kdyby. Nedlouho předtím, než budovu obsadili azylanti, o ni projevilo zájem evangelické sdružení, aby tu mohlo povozovat svou školu. Starostka je z ideologických důvodů nevyslyšela, soukromá škola je přece konkurence školy státní. Sdružení neuspělo ani v tendru na budovu další vyřazené školy jinde v Kreuzbeurgu.
Tak a tohle všechno je dnes možné v nejmocnější zemi Evropy, přesněji v centru jejího hlavního města. Co to vypovídá o zdravých instinktech německé společnosti, nechávám na čtenářích.
