Spolehlivý půvab Třetí říše
Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a jemu podobní jsou soudobou obdobou britského premiéra Nevillea Chamberlaina, který přistoupil na Mnichovskou dohodu v klamné naději, že zažehná nebezpečí světového konfliktu s nacistickým Německem a jeho spojenci. Alespoň se v tom smyslu vyjádřil mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček, u nějž je možné se celkem spolehnout na to, že reprodukuje myšlenky hlavy státu věrně a navíc s nezpochybnitelnou přidanou hodnotou osobitého šarmu a svým možná trochu svérázným, leč divácky nesmírně vděčným způsobem pregnantního vyjadřování. Miloš Zeman prý jako dárek Zaorálkovi posílá „chamberlainovský deštník“. Ministr si, jak známo, tuto pozornost zasloužil kritickým ohrazením se proti Zemanovu smělému plánu mezinárodního zásahu proti výcvikovým táborům Islámského státu, na němž by se měly podílet stálé členské státy Rady bezpečnosti OSN včetně Ruska.
Uzavřel se tak týden plný přirovnání k době nacismu a analogií s ní. Prezident o sobě během něj řekl, že je jedním z milionů zavražděných Židů, pak se v projevu implicitně přirovnal k Churchillovi (jehož ovšem zavádějícím způsobem citoval), projevil odhodlání odvrátit „spuerholocaust“ a vůbec neopakovat chyby západní garnitury, jež usnadnila Hitlerovi začít s agresí. Nakonec tedy došlo na analogii mnichovskou. Z meritorního hlediska se na těchto stránkách Zemanovým projevem a Zaorálkovým vystupováním zabýval kolega Weiss. Já zůstanu u toho přirovnávání poměrů dnes (před pár roky, za pár roků) k situaci ve druhé polovině třicátých let. Zdaleka si je neoblíbil jen Miloš Zeman – ten se jen v tomto ohledu docela činil a byl při tom v končícím týdnu vidět a slyšet. Je to ale obecný jev, společný různým prostředím, lidem různých názorů a přesvědčení. Kdekdo je schopný nacházet analogie s časem nástupu nacismu na místech věru nečekaných, dá se téměř spolehnout, že v debatě na jakékoli téma, bude-li patřičně vyhrocená, musí nastat moment, kdy někdo patřičně funerální dikcí pronese větu: „Připadám si jak ve třicátých letech v Německu.“ Tahle inflace, pro niž existuje ironické označení reductio ad hitlerum už trvá několik let a hned tak neskončí. Kouzlo takových analogií je totiž silné a trvalé. spolehlivé, dalo by se říct.
Za prvé. Dá se jakž takž spolehnout na to, že posluchači snadno pochopí, o čem je řeč. Přinejmenším, že vědí, že kdysi proběhlo něco jako druhá světová válka. Dokonce se dá spolehnout na to, že jejich vnímání té události bude v tom základním podobné – nacisti byli ti zlí a bojovat proti nim bylo správné. To uznají i lidé, kteří se třeba v jiných ohledech projevují důsledně pacifisticky.
Za druhé. Kdo mluví o dnešku jako o obdobě let těsně předválečných, musí někoho obsadit do role Hitlera a jeho pohůnků, popsat ho jako přímého pokračovatele absolutního zla, který by proto měl být vyloučen z jakékoliv civilizované diskuse. To je docela účinný argumentační pendrek (v tomhle je ovšem prezident z obliga, IS je síla nepochybně a mimořádně krutá). Navíc se dá tím způsobem najevo, že situace je vážná. Protože co může být vážnějšího než předvečer kataklyzmatu.
A za třetí. Člověk tím přirovnáním neobsazuje jenom roli dnešních nacistů. Naznačuje i analogii mezi odbojáři, vojáky, vůdci, vůbec vítězi nad nacismem a... sebou. Žijeme ještě pořád v době, která je spíš bezpečná, usedlá, možná i nudná. Může se to změnit, ale zatím to tak – alespoň jakž takž – ještě pořád je a má to i svoje značné výhody. Pokud by jeden rád zakusil intenzivní rozkoš z vlastního hrdinství, nějaké příležitosti by se sice našly, vyžadovalo by to ale dost úsilí a odvahy. Příjemnější a snadnější volba je přesvědčit sebe sama a – když bude štěstíčko na jeho straně – i část publika, že je Churchillem v roce 1940. Krev, pot a slzy jako když vyšije.
