Zázračné příměří. Vojáci přestali střílet, vyšli ze zákopů a oslavili Vánoce
Fenomén vánoc
NOVÉ
Letošní rok proběhl ve znamení 100 let od vypuknutí první světové války. A právě v těchto dnech si připomínáme výročí jedné z určitě nejzajímavějších a nejvíce fascinujících událostí, k nimž během „Velké války“ došlo. Slavné „vánoční příměří“, kdy vojáci znepřátelených armád přestali střílet, vyšli ze zákopů, podali si ruce a společně oslavili Vánoce. Může tento opravdu výjimečný fenomén něco znamenat i v současné době?
Když v létě 1914 vojáci rukovali, činili tak zpravidla s nadšením a očekáváním, že válka bude krátká a že „do švestek“ nebo „do Vánoc“ budou zpátky doma. Ale velmi brzy se ukázalo, jak tragický omyl to byl. Očekávaný „bleskový“ konflikt se záhy změnil na zákopový pat a téměř celou západní Evropu přeťala víceméně statická frontová linie, která tak měla zůstat zhruba tři roky. Bahno, bláto, ostnaté dráty, děla, kulomety, zoufalé útoky, plyn, epidemie, krysy, to vše krutě ukončilo bezstarostnou eleganci 19. století.
Toto peklo soužilo vojáky na obou stranách fronty, ať už byli Britové, Francouzi nebo Němci. Společné problémy sbližují. A jelikož se zákopy někdy nacházely jenom pár desítek metrů od sebe, začali vojáci poznávat své nepřátele i osobně. Zahlédli tváře, zaslechli hlasy. Anonymní masa armády protivníka, jež byla propagandou líčena jako sluhové ďábla, se pozvolna měnila v konkrétní lidské bytosti, trápící se úplně stejně jako „my“.
Místo střelby fotbal
Občasná místní příměří (třeba na sběr raněných) se vyskytovala vždy a všude, ovšem atmosféra blížících se Vánoc zapůsobila na vojáky (v drtivé většině katolíky a protestanty, a tudíž slavící Vánoce ve stejnou dobu) skutečně silně. Hráli a zpívali koledy, rozsvěcovali vánoční stromky, rozbalovali balíčky z domova, provizorně chystali i sváteční jídla. A samozřejmě věděli, že se to samé děje i v zákopech na opačné straně fronty.
Střílelo se minimálně, a proto se vždycky našel nějaký odvážlivec, který vystrčil hlavu. Nic se mu nestalo. Na druhé straně se objevil druhý. Pak už byla jen otázka času, kdy oba dva vylezli ze zákopu, prošli „zemí nikoho“ a podali si ruce. A potom už to nešlo zastavit a byl to masový jev. Muži, kteří donedávna dělali vše pro to, aby se vzájemně usmrtili, se náhle bratřili, měnili si proviant, ukazovali si rodinné fotografie, pohřbívali mrtvé, sloužili mše a hráli fotbal. Válka na většině západní fronty na Vánoce prakticky přestala.
Někteří důstojníci se snažili (obvykle neúspěšně) tomuto příměří bránit, jiní se přidali. Kdo se ovšem zděsil, to byly generální štáby, protože reálně hrozilo, že válka, po které tolik toužily (a to se týkalo všech velmocí bez výjimky), spontánně skončí. Začaly padat tresty, jednotky byly označovány za „nespolehlivé“, rozpouštěny a přesouvány, aby nehrozilo, že by se třeba mohly s protivníkem dohodnout i na delší dobu.
Válečná propaganda potom „vánoční příměří“ přehlušila a zadupala do zapomnění, takže bylo vesměs opomíjeno i v dalších desetiletích a zachovávaly se jen osobní vzpomínky. Z nějakého důvodu však získalo pozornost historiků na začátku nového tisíciletí. Roku 2003 (česky 2006) vyšla publikace Malý mír ve Velké válce a roku 2005 měl premiéru film Šťastné a veselé, jenž konečně seznámil s touto zvláštní událostí nejširší veřejnost.
Příměří na Ukrajině
V současné době se na „Vánoční příměří“ odkazují snad všichni, od krajní levice (která je vidí jako takřka „revoluční“ bratrství „proletářských“ vojáků) po konzervativní pravici (pro niž jde především o doklad síly křesťanských svátků). Jisté však je, že i ideologicky velmi vyhrocený ozbrojený konflikt může být přerušen, najde-li se něco speciálního, co působí podobně na obě strany. V tomto smyslu lze připomenout třeba slavná příměří, která byla důsledně dodržována v antickém Řecku v době konání olympijských her.
Na Vánoce roku 1914 se příměří v menší míře objevila i na východní frontě, ačkoli „západní“ a pravoslavní vojáci slavili svátky v jiné dny. Vnucuje se tedy otázka, jestli budou mít Vánoce nějaký efekt i na současné dění na Ukrajině, kde momentálně příměří platí, ale existují obavy, že na jaře 2015 by mohly obě strany pocítit touhu obnovit boje. Otázkou také je, jak se projeví ekonomické potíže Ruska, jestli dotlačí Moskvu ke kompromisům, nebo jestli naopak způsobí větší tvrdost, a podle některých varování údajně snad i válku.
Vánoční svátky se však nepochybně nabízí jako nejlepší doba pro „vychladnutí hlav“, hledání shod a uzavírání příměří. Dlouhodobé politické vyřešení konfliktu na Ukrajině bude nesmírně obtížné (pokud vůbec možné), ale ozbrojené boje lze ukončit poměrně snadno, pokud existuje vůle. Měli bychom si vzpomenout, že i muž spojený s válkou tak úzce jako Winston Churchill řekl: „Mluvit a mluvit je pořád lepší než střílet a střílet.“
