Těžký život primátorky

Pražská primátorka Adriana Krnáčová neprožívá zrovna nejšťastnější týden. Řekla totiž na kameru slovo „debil“, pak tohoto debila singulárního ještě zmnožila do „debilů“, do Blesku následně poslala obrázek přebalu knihy Spiknutí kokotů, vytvořivší tak originální variantu typické místní kratochvíle vytloukání klínu klínem – vytloukání debila kokotem. Vzbudila tím značný rozruch, až bych se ji trochu zastal, ta nehledaná slova padla v reakci na poslední dění kolem pověstného tunelu Blanka. A reagovat na jakékoliv dění kolem tunelu Blanka slovy jinými než nehledanými vyžaduje sebekázeň hodnou zenového mistra – alespoň mezi Pražany.

Ledaskdo se pobouřil, možná přepjatě či svatouškovsky, někoho by mohlo napadnout, že by se ti primátorčini „debilové“ netěšili tak široké pozornosti, kdyby o nich promluvil politik mužského rodu. Jenomže. Nemusí tolik jít o nějaké konkrétní výrazy ze slovníku paní primátorky, nemalé části zdejšího publika vulgarismy principiálně nevadí, třeba jí dokonce i imponují. A i ti útlocitnější jsou toho schopni politikům v tomhle ohledu docela hodně prominout. Adrianě Krnáčové to ale v končícím týdnu bylo spíš sečteno za delší období. A ze strany médií někdy škodolibě – kdo pracuje v novinách, dobře ví, že doslovný přepis mluveného projevu výrazné většiny lidí, z nich udělá...dobře víte koho. V případě primátorky to třeba na serveru lidovky.cz ještě bylo jištěno důsledným vypsáním všech slovakismů a závorkami se scénickými poznámkami typu „kašle“.

Adriana Krnáčová by se tomu gustu, s nímž si ji média vychutnávají, divit neměla. Ještě v předvolební kampani se po jednom svém komunikačním lapsu svěřila, že mluvení na veřejnosti není její silná stránka, ona je spíš na tu práci, makání a tak. Jenomže pro politika je to mluvení dost důležitá součást práce. Trochu jako kdyby kuchař hostům v restauraci arogantní dikcí sdělil, že k vaření polévky se on snižovat nebude. A vskutku se nezdá, že by primátorka chovala ambice tenhle svůj deficit nějak dorovnat, svými vystoupeními trápí sebe i posluchače, jistě, někdy se v nich nějaká ta bezděčná švanda nakonec najde, ale to čekání… Mají to s ní těžké, média. A jistým způsobem to má těžké i pražská primátorka. Ve vztahu k domovskému hnutí a jeho předsedovi může působit jako čím dál větší zátěž,  závislost na první dámě ANO v Praze Radmile Kleslové, obrazu Adriany Krnáčové v kruzích, k nimž dříve patřila, zrovna nepomáhá, a to, že se do ní trefují média vlastněná předsedou hnutí primátorce na klidu asi taky nepřidává.

Adriana Krnáčová do kampaně ANO před komunálními volbami naskočila narychlo, zjevně ale nenaplňuje očekávání, s nimiž byla angažovaná – jako člověk, který dodá kredit, vylepší image. Pro hnutí naopak v současné době představuje spíš „imidžový“ problém. A předseda Babiš problémy moc rád nemá. Adriana Krnáčová by nebyla první, kdo by to na vlastní kůži zakusil. Hnutí ANO potřebuje nějaké osobnosti, činí jim nabídky, třeba i velkorysé. Ti lidé, kteří na ně přistoupí, mohou žít v domnění, že dělají rozhodnutí na dlouhou dobu, pomalu na celý život, že vstupují mezi nenahraditelné. Mohou na ně čekat hodně ošklivá vystřízlivění, zjištění, že ten svůj kredit investovali do projektu, jehož životnost je pro ně osobně spíš jepičí.