Zeman – neohrožený mluvčí utiskované většiny

Říká se, že krize lidi spojují a na první pohled se může zdát, že podobným způsobem ve společnosti „pracuje“ i ta současná krize imigrační, jakkoliv její důsledky zdejší společnost žádným akutním způsobem nepociťuje. Všiml si toho i prezident Miloš Zeman, když v rozhovoru pro ČTK polemizoval s tvrzením, že by otázka postoje k imigraci zdejší společnost rozdělovala. "Vůbec nerozděluje. Na jedné straně je takzvaná pražská kavárna, které já soukromě říkám pražské štěkny, a na druhé straně je devadesát, možná devadesát pět procent české společnosti.“

S těmi Zemanovými devadesáti procenty by se jistě dalo polemizovat, výrazná převaha těch, kdo vůči imigrantům necítí zrovna vstřícnost, je ale zjevná. I uvnitř téhle velké skupiny ale existuje nějaká rozvrstvenost – od ostražitosti přes nedůvěru k nenávisti. A těm Zemanovým „pražským štěknám“ je nutno uznat, že svými výkony v médiích a na sociálních sítích udělaly hodně proto, aby se všichni tihle třeba i různě smýšlející lidé cítili být z jejich strany nahnáni do nerozlišeného houfu opovrženíhodných „fašistů“. Dá se ale mluvit o tom, že imigrační krize všechny tyhle lidi spojila?

V jistém smyslu asi ano, podobně jako lidi může spojovat jiný sdílený názor. Navíc posílený dojmem, že vyslovit to většinové stanovisko je aktem odvahy postavit se těm mocným „jim“ – v Bruselu, Berlíně, nebo v těch, ach, tak vlivných pražských redakcích. Pro hlavu státu to je vývoj jistě vítaný, může v něm vidět příslib oživení upadající popularity, role neohroženého mluvčího „utiskované“ většiny je divácky dost vděčná. A nevadí, že prezident, který se stylizuje do disidenta, jenž má tu odvahu formulovat mezi potenciálními příznivci většinový názor, moc odvahy nepotřebuje. Takový, řekněme, standardní zemanovský paradox.

Ale o prezidenta vlastně tolik nejde, spíš o to spojení, jistě je pravda, že kvůli imigrační krizi se lidé shromáždili do nějakých zástupů, jednoho výrazně většího a druhého menšího, v nichž mohou navzájem kvitovat svoje názory a poskytovat si tak jakousi podporu. Necítit se sami. Na okraji (těžko přesně říct, jak širokém) toho většinového protiimigračního zástupu je ale tím pojivem strach, ne nějaká lépe či hůře vyargumentovaná obava, postoj, ale spíš pudová hrůza, průběžně přiživovaná, všude možně kolujícími zvěstmi. Skládá se z nich obraz hrozby tak veliké a zásadní, že ospravedlňuje jakoukoliv reakci, jakoukoliv míru nenávisti a jakékoliv její vyjádření, v Česku jsme zatím naštěstí jen u těch slovních.

Na podobném základě mohou být vystavena hnutí extrémní nejrůznějšího zaměření. Třeba apokalypticky uvažující stoupenci nějakého ekologického hnutí mohou uvažovat podobně - záchrana Země nás opravňuje k čemukoliv. Tímhle způsobem vyjadřovaný strach ale lidi nespojuje, potřebuje je izolované, aby je mohlo lépe ovládat, často také může být projevem nějakého osamocení. A politika, jež takových hnutí mysli chce využívat, taky lidi potřebuje nespojené, nanejvýš natlačené do osamělého davu.