Poslední místo, kde je povolená agrese a šovinismus

Náměstek ministra obrany Tomáš Kuchta připomněl, že oštěp patří mezi zbraně. Asi netušil, že kdy bude mít příležitost něco takového říct, a asi to netušila většina z nás. Nicméně příležitost se našla minulý čtvrtek, když vítal v Praze Báru Špotákovou po návratu z mistrovství v Londýně. Když pak v této disciplíně skórovali další dva reprezentanti, neměl už, čím by rétoricky eskaloval.

„A není náhoda, že právě z Armádního sportovního centra Dukla jsou všichni medailoví atleti vládnoucí světu hodem oštěpem,“ připomněla za něj zpráva, ze které se o tom dočítáme.

No, náhoda to není. Je to pozůstatek toho, že v komunistických zemích stahoval stát vrcholový sport pod armádu. Pak už tam částečně zůstal a snad to má smysl vzhledem k tomu, že v prvních letech po Listopadu bylo financování všeho státního rozpohybované a kdo ví, jak by to s některými vrcholovými sporty dopadlo. Pro reprezentanty je asi lepší být pod armádou než v nějaké organizaci, která rok co rok shání od státu i od sponzorů peníze. Ale v demokratických zemích sport přípravě na válku nepodřizují.

Zůstalo to tak jistě i proto, že se to ministrům obrany zalíbilo, tak jako se každému ministru zemědělství ze sebepravicovější strany při pohledu na Budvar zalíbí myšlenka, že stát má vařit pivo. Ono je to hezké, když má ministr nebo náměstek záminku být před objektivy fotografů první, kdo přivítá Barboru Špotákovou při návratu z mistrovství. Vlastně Báru, aby bylo vidět, že jsou skoro kámoši.

V tom je ministr obrany v privilegované pozici na žebříčku, o jehož nižší příčky se porval zřejmě veškerý zbytek populace. Politici na prvním místě. V závěsu za nimi novináři.

Věřím a v některých případech vím, že zájem některých z nich o sport je upřímný. Všechna čest. O významu sportu pro budování charakteru, bojovného ducha, smyslu pro fair play, týmovou práci atd. bylo řečeno mnohé a je to poučné. Dá vám to zkušenost, jakou jinde nezískáte. Zajímavě o tom v minulosti mluvili například Václav Klaus nebo Miroslav Jansta.

V mnoha případech ten zájem buď upřímný není, anebo je čímsi jiným.

Politiky dnes opovrhujeme, to je dnes známá věc nejen z naší demokracie. Jak může politik lépe poprosit veřejnost, aby ho vzala na milost, aby zvážila, že se sice může zdát divným, odtrženým od jejich potřeb a zájmů, ale navzdory saku a kravatě, navzdory tomu, že jeho život se skládá z iniciování, komunikování, přijímání opatření a dalších úkonů, které budí u ostatních lidí instinktivní nedůvěru, je normální člověk jako oni? No přece sportovním fanděním. Když naši kluci nebo děvčata dosáhnou na medaili, je tu konečně něco, k čemu se může postavit bez výhrad a nekomplikovaně. Konečně něco, o čem nemusí říkat, že si „v tuto chvíli umí představit, že by to podpořil“.

Sociální sítě znamenaly v této oblasti, tak jako v mnoha jiných, velké zlo. Profil na sociální síti je dnes pro politika víceméně povinný. Profil na sociální síti má svůj kvazi privátní, kvazi intimní charakter. Je místo tiskovky, ale nemůžete tam mluvit jako na tiskovce. Musíte tam občas dát něco osobního, lidského, jen tak. Co tam dát? Rodinu? To je riskantní. Kdovíkdy manželka přestane být manželka. Děti? Budou je šikanovat. Jídlo? Takže ty se na nás chceš vyvyšovat se svou švestkovou redukcí? Dovolená? Jak to, že se flákáš? Máš pracovat pro nás!

Sport je jediné východisko. A je tak intenzivní, že vám i odpustí, že zjevně koukáte na ČT Sport, místo abyste seděli na krizovém štábu. Můžete se o sport nezajímat, jak moc chcete. Když sledujete politiky, neuniknete mu. Mysleli jste si, že máte dobře odhlučněný byt, kam televize od sousedů nedoléhá? Politici je zastoupí. Člověk za těmi posty úplně vidí ty psí oči, které žebrají o podrbání za ušima a ujištění, že je páníček pořád má rád. Představujete si ty často obtloustlé, funící postavy, jak opravdu asistují nějaké sportovní akci a vyjímají se tam jak Paroubek na Prague Pride. Ta zoufalá snaha ukázat, že jste člověk z masa a kostí, a ne z poslaneckých náhrad, je jeden z nejútrpnějších pohledů, jaký můžete v politice vidět.

Návrat zlatých kluků z Nagana a následné kolektivní radování se s Michalem Davidem je paradigmatický moment. „Kdo neskáče, není Čech!“ Politici ujišťují, že skáčou.

Novináři jsou něco jiného. To nadšení je u nich jistě autentické. Ale je bizarní, jak ze všech privátních zájmů je právě sport ten, který je považován za veřejný. Lidé mají spoustu zájmů, jimž holdují s vervou, již charakterizuje anglické slovo nerd. Sociální profil, jenž je směsí zábavy, osobního brand-buildingu a propagace práce své a zaměstnavatele. Málokoho tam napadne otravovat vás se svou posedlostí vlaky, indiánskými kmeny, bootlegy AC/DC nebo první světovou válkou. Sport trumfuje vše.

A sport je vyňat z obvyklých hodnocení. Novináři, kteří investigují korupci, s nadšením píšou o počinech subkultury, již lze bez přehánění označit za jedno ze semenišť kriminality. Podnikatel může být desetkrát „kontroverzní“, ale když zachrání náš tým, je všechno v pořádku. Piráti silnic jezdí jako hovada, kromě fotbalové hvězdy, které to přejeme, když chce prohnat své lamborghini. Kdyby o nějakém fotbalistovi vyšlo najevo, že prodával dětem před školou drogy, nezpůsobilo by to z poloviny takový smutek jako to, že dnes zahodil gólovou příležitost. Titíž fanoušci, kteří se možná v jiném kontextu ocitnou v médiích jako objekty varovného textu o rasismu v české společnosti, na stadionech vytvářejí skvělou atmosféru.

Sportovní fandovství zdejší mediální scény není nic proti vyspělým západním zemím. Ty jsou ještě daleko víc kulturně-kmenově rozdělené než my. Okázalé sportovní fandění se tak stává metodou, jak signalizovat, že jste stále člověkem odněkud. Pro americké politické novináře, kteří všichni žijí v New Yorku nebo Washingtonu, je patrně povinné mít napsáno na svém profilu na sociálních sítích, jakému týmu fandí, často poslední symbolický kontakt s rodným regionem. Je třeba zaostalý a volili tam Trumpa, ale jeho hokejový či fotbalový tým je z toho vyňat, je posledním přijatelným symbolem pouta s rodnou hroudou. Posledním místem, kde je v dnešním sofistikovaném světě povolená agrese a soutěživost a šovinismus a emoce splynutí s davem.