Mela kolem Mela
Cenu za přínos světové kinematografii letos na festivalu v Karlových Varech dostane také australský herec a režisér Mel Gibson. Pozdvihlo se kvůli tomu pár obočí, není to totiž jenom populární umělec (dnes už asi kus za zenitem), ale taky muž, jehož osudy byly, mírně řečeno, barvité a jeho jednání v některých situacích, opět mírně řečeno, značně nekontrolované. Naposledy si to pohnojil před čtyřmi roky (to to letí), když předvedl nechutnou antisemitskou tirádu poté, co ho zastavila policie kvůli podezření (oprávněnému), že řídí opilý.
Souběžně s tím se probíraly i okolnosti filmařova rozchodu s tehdejší partnerkou Oksanou Grigorjevovou, zveřejněny byly nahrávky, na nichž jí sprostě nadával a vyhrožoval, padlo obvinění z domácího násilí (Gibsonova první manželka Robyn, se kterou byl šestadvacet let, se ho v tom ohledu zastala), kauza vyšuměla do ztracena. Často je taky zmiňováno jeho politické přesvědčení – ultrakonzervativních katolíků se značně nestandardními názory na ledacos v Hollywoodu zas až tolik není. V tomhle kontextu je sympatické, že mezi nemnohými kolegy, kteří vystoupili na Gibsonovu obranu, byly i Jodie Fosterová a Whoopi Goldbergová, jež jsou od něj politickým přesvědčením tak vzdálené, jak je to jenom možné.
Ve světě filmu dnes jméno Mel Gibson nezní zrovna hrdě, nabídek filmař taky moc nemá, jeho filmografie v posledních letech mnoho titulů nečítá a nějakým způsobem prestižní mezi nimi nejsou žádné. Herec a režisér se za svoje excesy – jak je zvykem – veřejně a velmi kajícně omluvil, podobně jako za jiná extempore v letech dřívějších. Jednal prý v afektu, byl opilý, a proto nebyl sám sebou. To se asi dá pochopit, možná i přijmout, na druhou stranu, když je někdo v nějakém období svého života pod vlivem permanentně, vede to k otázce, kdy tedy „sám sebou“ vlastně je, jestli taková situace někdy vůbec nastává. Pozvání pro Gibsona a rozhodnutí ocenit jeho filmařské zásluhy v Česku vyvolalo rozporné reakce, část jejich autorů vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutím vyzdvihnout Gibsonovo dílo dali organizátoři najevo ochotu zavřít oči nad jeho moresy a názory. Kvůli snaze přitáhnout na přehlídku někoho slavného rezignovali na dobrý vkus.
Co na srdci, to ve filmu
Film obecně a Hollywood zvlášť má a vždycky měl nějakou tu stinnou stránku, přitahuje tvůrčí lidi, a taky egomany, případně tvůrčí egomany, je to stresující prostředí, ve kterém se navíc točí velké peníze – dělá s lidmi věci. V každé době tam působí lidé, jejichž chování by testem civilizovanosti a slušnosti asi neprošlo, někteří z nich jsou dnes považováni za velikány filmového umění (Gibsonovi se to asi nestane, o tom však později). Matoucí, nesrozumitelná je ale selektivnost pobouření, jež výstřelky filmových hvězd působí. Co se u někoho bere jako sympatické rošťáctví či zajímavá excentricita, dostane jiného do klatby.
Od Mela Gibsona se čeká, že se bude kát, kudy bude chodit, za Romanem Polanskim se větší část filmařů i médií sešikuje. Gibson si za svoje trable jistě může sám, z tohoto hlediska měl ale smůlu – někomu jinému by totéž možná prošlo snáz. Navíc karlovarská cena není klasické ocenění, které se po dlouhých úvahách udělí tomu, kdo si ji dle názoru poroty nejvíce zaslouží, často je spíš něco jako součást „balíčku“, který má do západních Čech přilákat hvězdu. A přiznávám, přes jistě odpudivé opilecké excesy Mela Gibsona se přenesu snáz než přes velmi střízlivý a chladný mocenský kalkul dřívějšího laureáta Otakara Vávry.
Kvůli sklonu hnát věci za hranici extrému se jeho filmy mohou stát bezděčně komickými
Na obranu organizátorů festivalu často zaznívá, že předmětem ocenění jsou Gibsonovy filmařské schopnosti, ne jeho životní styl nebo žebříček hodnot. Na Gibsonových filmech je ale zajímavé právě to, jak jsou režisérovým naturelem poznamenané. Je z nich cítit energie umanutého (a možná taky manického) muže, který asi vnímá svět dost jednoduše a v krajnostech – Gibsonovi padouši jsou vždy černočerní skrz naskrz, ve všech ohledech zkažení. Kvůli sklonu hnát věci za hranici extrému se jeho filmy mohou stát bezděčně komickými – málokoho nechá v klidu, když se ve finále snímku Apocalypto honí hrdina s lotrem kolem studny, ve které je už týdny uvězněná hrdinova manželka, a tu jámu navíc nezadržitelně plní dešťová voda, do níž ta paní pro jistotu ještě rodí.
Zároveň je v těch filmech ale i jakási posedlá, surová a v dobrém i špatném slova smyslu primitivní energie a vážnost. A taky asi až diagnostická obsese násilím, jež je ukazováno důkladně, popisně a s chmurným patosem. Mezi Gibsonovy režijní „trademarky“ patří subjektivní záběr očima spoutaného člověka, jemuž se někdo jiný chystá provést něco hrozného. Způsob, jímž Gibson nechá vykupitelsky trpět sebe sama ve Statečném srdci, je také více než výmluvný. Měřit přínos světové kinematografii bývá sporné. Jaká pro něj existují kritéria? Nabízí se třeba schopnost se do filmu „otisknout“, učinit to médium svým, poznamenat je – v dobrém i ve zlém. V tomhle ohledu, myslím, Mel Gibson obstojí, jakkoliv bych se asi zdráhal jeho filmy označit za dobré. Jako filmařská osobnost je ale výraznější než jiní, kdo si Křišťálový glóbus z Varů odvezli za ničím nerušeného potlesku.
